4 roky byla vězněm ve vlastním těle. Pak se stalo něco, s čím si ani lékaři nevěděli rady
Rodina si myslela, že ji ztratila. Nevěděli však, že Viktorie slyší všechno kolem sebe. Dva roky poté, co upadla do kómatu, byla při vědomí, ale stále se nemohla hýbat. Slyšela rozhovor kolem sebe a chtěla reagovat, ale nemohla. Její tělo ji neposlouchalo. V této hrozné situaci neměla nikoho, komu by mohla říct, co se s ní děje.
Prognóza lékařů
Zjistilo se, že zánět míchy a mozku u Victorie způsobuje vzácné onemocnění. Vyslechla si prohlášení lékařů, že její mozek je mrtvý a že tak zůstane až do konce života. „Rodiče mi však věřili. Udělali si z mého nemocničního pokoje domov a starali se o mě. Moji tři bratři na mě pořád mluvili a vyprávěli mi, co se děje mimo pokoj.
Dodávali mi sílu bojovat. Nevěděli, že je slyším, ale já ano.“ Victoria mi později vyprávěla.
Chvíle úžasu
Victoria byla najednou schopna navázat oční kontakt s matkou a od té doby se postupně začala vracet k životu. Dokázala pohybovat prsty, pak mávat rukama a tvořit slova a věty. Po chvíli už sama jedla a zvládala telefonovat. Ale navzdory úžasným pokrokům se její nohy stále nehýbaly. Všichni odborníci jí říkali, že se bude muset smířit s tím, že zbytek života stráví na invalidním vozíku.
Fiasko s invalidním vozíkem
Victoria měla tak silnou vůli, že se odmítala smířit s tím, že už nikdy nebude chodit. Když se dostala na střední školu, někteří ji kvůli vozíku šikanovali. Kvůli tomu školu naprosto nenáviděla. Rodiče jí slíbili, že udělají všechno pro to, aby jí pomohli získat zpět sebevědomí. Nikdy neztráceli naději, která byla jedinou zbraní v jejím životě.
Pak přišel další zlom v jejím životě
Vyrůstala poblíž jezera, a tak se už v útlém věku naučila plavat. V deseti letech byla členkou plaveckého týmu a účastnila se závodů. Když se zotavila z nemoci, myslela si, že už nikdy nebude moci plavat, bez používání nohou se to zdálo nemožné.
Její bratři však byli jiného názoru. Jednoho dne ji hodili do domácího bazénu, a i když se Victoria zpočátku bála, byla to pro ni potřebná vzpruha. Při plavání nemusela být na vozíku a k jejímu překvapení jí to šlo velmi dobře. Voda jí vrátila svobodu a sebevědomí.
V 17 letech byla členkou amerického týmu na paralympiádě 2012, odkud si odvezla 3 stříbrné a 1 zlatou medaili a vytvořila nový světový rekord. Po návratu domů byla pozvána, aby promluvila k publiku jako performerka, a od té doby ji lidé začali uznávat. Ale vozík ji stále trápil.
Victoria se s matkou dočasně přestěhovala do San Diega, aby se mohla zapojit do programu nazvaného Project Walk, který pomáhá ochrnutým lidem postavit se zpět na nohy. Samozřejmě se nechtěly odstěhovat od zbytku rodiny, a tak samy založily franšízu Project Walk na North Shore.
Pomalu, ale jistě se to zase začalo hýbat. Po nějaké době byla schopna chodit o berlích sama. A v březnu 2016 udělala své první samostatné kroky. Od té doby se nezastavila. „Neříkám, že každý den je dokonalý. Chůze je stále náročná a stále je tu spousta poškození. Na noze nosím ortézu a cvičím 2-3 hodiny denně. Ve dnech, kdy se cítím více ochrnutá, mám po ruce invalidní vozík a berle“.
Pokud se vám tento článek líbil, nezapomeňte se o něj podělit se svými přáteli!
