4letý chlapec nazval při nákupu muže „starcem“. Mámu jeho reakce zaskočila a navždy jim to změnilo život

Tara Wood je matkou sedmi dětí. Když její dceři Norah byly 4 roky, zažila velmi zvláštní zážitek. Tara cítila potřebu zveřejnit příběh, který se od té doby rozšířil jako lavina.

„Vyzvedl jsem dceru ze školky. Když jsme projížděli parkovištěm, řekla mi, abych dával pozor na staršího člověka, který šel pomalým tempem. Pokračovala tím, že má slabost pro starší lidi: „Miluji starší lidi, chodí pomalu, jako já pomalu, mají hebkou pokožku jako já. Jsou blízko smrti, takže je budu milovat z celého srdce, než zemřou.“ Konec byl dost temný a zvláštní, ale líbilo se mi, že má srdce na správném místě. Zarazila mě její ohleduplnost a empatie a rozhodl jsem se tento citát zveřejnit jako status na Facebooku, až jsme se vrátili domů. To jsem ale ještě netušil, jak otevřeně myslela to, co mi řekla.

Druhý den, v den jejích narozenin, jsme byli opět na cestě ze školy, zeptala se, jestli bychom se nemohli zastavit v potravinách a koupit jí a jejím sourozencům koláčky, které si po večeři užijí. Jak můžeš říct „Ne“ na narozeniny své dcery? Šli jsme tedy do obchodu s Norah a její malou sestrou, které seděly v jednom z těch velkých a objemných košíků s potravinami ve tvaru auta. Nejprve jsme šli na cupcaky. Cestou mě zaujal prodejní regál, tak jsem se tam na chvíli zastavil. Až mě vyrušila kontrola produktů, zda mají dobré datum spotřeby. Norah stála na koši, vzrušeně mávala a vesele hlásala: „Ahoj starče! Dnes mám narozeniny!“.
Muž byl staršího věku, s kamennou tváří a vráskami na čele. Ale než jsem stačil umlčet a poučit svou dceru, že ho nazývá „starcem“, nebo požádat zemi, aby mě ze studu spolkla celého, starý muž se zastavil a otočil se k ní. Pokud měl problém s tím, co řekla, rozhodně se to neprojevilo. Jeho výraz změkl a odpověděl: „Dobrý den, mladá dámo! Kolik ti už je?“ Pár minut si povídali, popřál jí všechno nejlepší k narozeninám, pak jsme se rozešli.“

O pár minut později se ke mně Norah otočila a zeptala se: „Mohu se s tím starým mužem vyfotit v den mých narozenin?“ „Bylo to tak sladké, a ačkoli jsem si nebyl jistý, jestli to udělá, řekl jsem jí, že se ho určitě zeptáme.“ Ukázalo se, že muž je stále v obchodě, pak jsem ho oslovil. „Promiňte, pane? Norah by ráda věděla, jestli byste se s ní nechtěl vyfotit na její narozeniny? Výraz jeho ztracené tváře se rychle změnil ve zmatek a potěšení. Ustoupil o krok, usadil se na jejím košíku a položil jí ruku na hruď. „Obrázek? Se mnou?“ – Zeptal se. „Ano, k mým narozeninám!“ Norah přiznala. Vytáhl jsem svůj iPhone a vyfotil. Stařec tiše zíral do jejích zářících očí, když ho držela za ruku a studovala jeho tenké žíly a vybledlé kotníky. Políbila špičku jeho ruky a pak si ji položila na tvář. Zářil. Požádal jsem ho, aby nám řekl své jméno – řekl nám, ať mu říkáme „Dan“. Zablokovali jsme průchod dalším nakupujícím, ale nikoho to nezajímalo. Protože existuje skutečné kouzlo, díky kterému jsme se všichni cítili dobře. Norah a pan Dan si ani nevšimli, že spolu mluví jako staří dobří přátelé, kteří se dlouho neviděli.

Po pár minutách jsem panu „Danovi“ poděkoval, že si udělal čas a strávil s námi část dne. Zhroutil se a řekl: „Ne, děkuji. Byl to nejlepší den, který jsem měl za dlouhou dobu. Udělala jste mi takovou radost, slečno Norah!“ Znovu se objali a společně jsme odešli z obchodu. Norah ho pozorovala, dokud nezmizel z dohledu. Jejich setkání mě srazilo, celou dobu jsem měl slzy v očích. Tak jsem si myslel, že čtenářům na mé facebookové stránce se tento příběh bude líbit.

„Po zveřejnění tohoto příspěvku jsem včera večer obdržel soukromou zprávu od místního čtenáře, který poznal pana Dana.“ Čtenář mě informoval, že jeho žena Maria zemřela v březnu a od té doby je svobodný. Žena si byla jistá a chtěla mi dát vědět, že jeho srdce se dotkla moje holčička. A že to nutně potřeboval a asi na to nikdy nezapomene. Tak jsem požádal o jeho telefonní číslo a zavolal jsem mu o několik dní později.“

Navštívili jsme útulný a uklizený dům pana Dana. – memorabilia jeho manželky Mary, stále hrdě prezentovaná, kam jste se podívali. Stařec prostíral dceři stůl, dal prázdné listy papíru a pastelky. Požádal ji, zda by pro něj neudělala nějaké obrázky, aby si je mohl pověsit na lednici. Ochotně souhlasila a dala se do práce. Ten den jsme s panem Danem strávili skoro tři hodiny. Byl upovídaný, trpělivý, milý a šťastný, že může být s mou dcerou.

„Když jsme odcházeli, muž vytáhl kapesní nůž a pořezal červenou růži kvetoucí na jeho verandě.“ Strávil několik minut vyřezáváním každého trnu, než je předal svému příteli – dcera nyní uchovává tuto růži suchou v uzavíratelném sáčku pod polštářem.

Každý den se na něj ptá, trápí se a přemýšlí, jestli je osamělý, jestli mu není zima, jestli má sýr na sendviče. Chce, aby byl v pořádku a cítil se milovaný. Pan Dan myslí i na mou dceru. Po své poslední návštěvě mi řekl, že měl přerušovaný a neklidný spánek, protože jeho žena zemřela. Ale teď spí tvrdě každou noc od té doby, co potkal moji přítelkyni. „Norah mě uzdravila,“ řekl. Nechalo mě to beze slov a po tvářích se mi zalily slzy.“

Tyto dva lidi dělí sedmdesát osm let, ale jak se zdá, jejich srdce a duše se navzájem poznají, jako by se znali už dlouho. Slíbili jsme panu Danovi, že ho budeme navštěvovat každý týden – i kdyby to mělo být jen patnáct minut, i kdyby to mělo být jen rychlé objetí nebo lahodná večeře s jeho oblíbeným dánským sýrem. Také jsem ho pozval na Den díkůvzdání. Ať se nám to líbí nebo ne, teď je součástí naší rodiny. Někdy může rozhovor s cizími lidmi vést ke krásným a zvláštním přátelstvím. Zkus to sám! Myslím, že tento inspirativní a dojemný příběh je pro nás skvělou připomínkou, abychom viděli a slyšeli lidi kolem nás, takže jej prosím sdílejte se svými blízkými!

Zdroj:zpravodaj / Fotky:facebook / TaraWoodWriter