Muž nenáviděl svou ženu a chtěl se rozvést. Pak našel dopis a zjistil, jak velkou chybu udělal

Nenáviděl svou ženu. Žili spolu 20 let… Celých 20 let života ji vídal každý den ráno, ale až poslední rok ho její zvyky začaly divoce dráždit. Zejména jeden z nich: natáhla ruce a ještě v posteli řekla: „Ahoj sluníčko! Dnes to bude skvělý den.“

Zdálo se, že je to obyčejná fráze, ale její tenké ruce a ospalý obličej v něm vzbuzovaly nechuť.

Tohle se stalo.

Vstala, prošla vedle okna a na pár vteřin se zahleděla do dálky. Pak si svlékla noční košili a nahá vešla do vany. Dříve, ještě na začátku manželství, obdivoval její tělo, její svobodu, hraničící se zhýralostí. A přestože její tělo bylo dosud ve skvělé formě, její nahý vzhled ho zlobil. Jednou ji dokonce chtěl postrčit, aby urychlil proces „probouzení“, ale zatnul pěsti a jen hrubě řekl: „Spěchej, už jsem z toho unavený!“

Nespěchala žít, věděla o jeho aféře, dokonce znala i dívku, se kterou její manžel chodil asi tři roky. Čas však rány hrdosti zahojil a zanechal jen smutnou stopu zbytečností. Manželovi odpustila agresivitu, nevšímavost, touhu znovu prožít mládí. Nedovolila, aby něco negativně zničilo klid v jejím životě. Takto se rozhodla žít od té doby, co zjistila, že je smrtelně nemocná. Nemoc ji stravuje měsíc co měsíc a brzy zvítězí.

Rozhodla se, že o své nemoci neřekne nikomu, ani svému manželovi. Každý den prožila sama s uvědoměním si blížící se smrti a o všem mlčela.

Její život se každým dnem krátil a její manžel se jí stále více vzdaloval.

Samotu zabíjela v malé venkovské knihovně, do které cesta trvala hodinu a půl. A každý den vlezla do úzké chodby mezi policemi, kde našla knihu „Tajemství života a smrti“, která jakoby obsahovala všechny odpovědi.

Manžel přišel do domu své milenky. Všechno zde bylo světlé, teplé, milé. Chodili spolu tři roky a celou tu dobu ji miloval nenormální láskou. Byl žárlivý a zároveň se cítil ponižovaný a zdálo se, že se nedokáže nabažit jejího mladého těla. Dnes sem přišel a zrodilo se v něm pevné rozhodnutí: rozvést se. Nač mučit všechny tři, svou ženu nemiluje, navíc ji nenávidí. A tady bude žít novým způsobem, šťastně. Snažil se vzpomenout si na city, které kdysi choval ke své ženě, ale nepodařilo se mu to. Najednou se mu zdálo, že ho od prvního dne jejich seznámení tak dráždila. Z kabelky vytáhl fotografii své manželky a na znak odhodlání se rozvést ji roztrhal na malé kousky.

Dohodli se, že se setkají v restauraci, kde před šesti měsíci oslavili patnácté výročí sňatku. Přišla první. Před setkáním zajel domů, kde dlouho hledal ve skříni papíry potřebné na žádost o rozvod. V trochu nervózní náladě převrátil krabice naruby a rozházel je po podlaze. Jedna z nich obsahovala tmavomodrou zapečetěnou složku. Dříve si této složky nikdy nevšiml. Sedl si na zem a jedním pohybem strhl lepicí pásku. Očekával, že tam uvidí cokoli, dokonce i kompromitující fotografie. Ale místo toho našel četné analýzy a pečeti lékařských institucí, výpisy, certifikáty. Na všech dopisech bylo jméno a iniciály manželky. Ten pohled ho propíchl jako elektrický šok a po zádech mu stékal studený pramínek. Smrtelně nemocná!

Šel na internet, do vyhledávače zadal název diagnózy a na obrazovce se objevilo: „Pacientovi zůstává od 6 do 18 měsíců života.“

Podíval se na data: od prvního vyšetření uběhlo šest měsíců. Co se stalo poté, si moc nepamatoval. V hlavě mu vířila jediná fráze: „6-18 měsíců.“

Čekala na něj čtyřicet minut. Telefon nezvedal, zaplatila účet a vyšla ven. Bylo krásné podzimní počasí, slunce nepálilo, ale hřálo na duši.

,,Jaký je život krásný, jak dobře je na zemi, vedle slunce, lesa“, pomyslela si. Poprvé za celou dobu, co o této nemoci ví, je plná sebelítosti. Měla sílu udržet tajemství, strašné tajemství o své nemoci před manželem, rodiči, přáteli. Snažila se jim usnadnit život i za cenu vlastního zničeného života. Navíc z tohoto života brzy zůstane jen vzpomínka. Kráčela po ulici a viděla, jak se oči lidí radují, protože všechno je před nimi, bude zima a po ní určitě přijde jaro! Ten pocit už nemůže zažít. Lítost v ní rostla a vypukla v proudu nekonečných slz…

Manžel se zatím rozběhl po místnosti. Poprvé v životě akutně, téměř fyzicky pocítil pomíjivost života. Vzpomněl si na svou mladou manželku v době, kdy se právě setkali a byli plní naděje. A tehdy ji miloval. Najednou se mu zdálo, že těch dvacet let se nikdy nestalo. A všechno je před nimi: štěstí, mládí, život…

V těchto posledních dnech, které jí zůstávaly, ji pečlivě obklopoval, byl s ní 24 hodin denně a prožíval nebývalé štěstí.

Bál se, že odejde, byl připraven dát život, jen aby ji zachránil. A kdyby mu někdo připomněl, že před měsícem nenáviděl svou manželku a snil o rozvodu, řekl by: „To jsem nebyl já.“

Viděl, jak těžko se loučí se životem, jak v noci pláče, když myslí si, že on spí. Pochopil, že neexistuje horší trest, než znát datum své smrti. Viděl, jak bojuje o život, lpě na té nejklamnější naději.

O dva měsíce později zemřela. Cestu z domu na hřbitov zasypal květinami. Plakal jako dítě, když spouštěli truhlu, zestárl o tisíc let… Doma pod jejím polštářem našel lístek, touhu, kterou napsala na Silvestra: „Být s ním šťastná, než skončí naše společné dny.“

Říká se, že se splní všechna přání do nového roku. Zjevně je to pravda, protože ve stejném roce si on napsal: „Stát se svobodným.“

Každý dostal to, o čem zdánlivě snil. Zasmál se hlasitým, hysterickým smíchem a roztrhal dopis touhy na malé kousky…