AROGANTNÍ ŘEDITEL VYHODIL UKLÍZEČKU, KTERÁ OMDLELA – TO, CO SE STALO O MĚSÍC POZDĚJI, HO PONÍŽILO PŘED CELÝM SVĚTEM

Práci dělala pečlivě, rychle a s pokorou. Nikdy si nestěžovala. Jenže i na pečlivé a skromné lidi dopadnou někdy rány osudu. A právě jednoho dne, kdy jí náhle prudce vyskočil krevní tlak, přišel její osudový pád.

Ředitel Grigorij Petrovič Samoilov byl známý svou arogancí a despektem vůči zaměstnancům všech nižších pozic. Přezíravý, chladný, bez špetky empatie. Pro něj byli všichni pouze kolečkem v jeho dokonalém mechanismu.

„Proč se tu tak couráte?!“ vpadl do místnosti, když Elena pomalu, s viditelnými obtížemi, vytírala podlahu.

„Grigoriji Petroviči, není mi dobře, jen si chvíli odpočinu a hned to dokončím…“ snažila se vysvětlit.

Ale jeho odpověď byla nekompromisní:

„Jestli vám není dobře, měla jste zůstat doma. Okamžitě končíte! Propuštěna!“

A to i přesto, že se vzápětí přímo před jeho očima zhroutila v bezvědomí.

POKUS O NOVÝ ZAČÁTEK SE HRUBĚ NEPOVEDL

Elena skončila bez práce. Úspory rychle mizely, účty se hromadily a nabídky z úřadu práce nepřicházely. Jediné, co ji drželo nad vodou, byla její vnitřní síla.

O měsíc později ji náhoda svedla opět dohromady s jejím bývalým šéfem. Potkala ho před supermarketem. Tentokrát ale nebyl tím sebevědomým a pyšným mužem. Byl strhaný, zarostlý, v očích měl strach a po boku malou vystrašenou holčičku.

„Eleno… mohu s vámi mluvit?“ oslovil ji váhavě.

„Vy?! Po tom, co jste udělal?“ nechápavě vykulila oči.

Grigorij Petrovič jí začal vyprávět svůj pád. Požár jejich domu všechno zničil. Manželku ztratil už před lety a teď sám vychovával malou Dášenu. Neměli kam jít, ani známé, kteří by jim pomohli.

PŘEKVAPIVÉ ROZHODNUTÍ

Elena se na dívku podívala. Strach v dětských očích jí připomněl vlastní dětství v dětském domově. Přes všechny křivdy, které jí muž způsobil, nedokázala odmítnout pomoc. Pozvala oba k sobě domů.

Od té chvíle začal mezi nimi zvláštní život. On — bývalý arogantní šéf bez střechy nad hlavou. Ona — dívka, kterou ponížil a vyhodil. A mezi nimi malá Dáša, která si Elenu velmi oblíbila.

Postupně si začali rozumět. Grigorij Petrovič se začal měnit. Každý den jí děkoval za pohostinnost a omlouval se za své dřívější chování. Elena mu odpouštěla pomalu. Ale Dáša k ní přilnula natolik, že jednoho večera nečekaně vyhrkla:

„Teto Leno, nemůžeš být moje máma?“

Grigorij Petrovič se tehdy na chvíli zarazil. Elena cítila, jak se jí sevřelo srdce.

„Možná bychom o tom mohli někdy mluvit…“ odpověděl nakonec otec.

ZÁZRAČNÁ NABÍDKA A NOVÝ ZAČÁTEK

Krátce nato Grigorij Petrovič Eleně nabídl práci v kanceláři — tentokrát už ne jako uklízečce, ale na pozici manažerky. Konečně se dostala ke své vysněné profesi.

Když se bývalí kolegové v práci dozvěděli o jejím návratu, jen tiše špitali. Nikdo netušil, co všechno se za tím skrývá. Všichni si mysleli, že mezi nimi vznikl vztah.

A pravda? Postupně mezi nimi opravdu vzniklo zvláštní pouto. Tentokrát však nešlo o postavení nebo závislost. Byla v tom opravdová vděčnost, přátelství a rostoucí láska.

O několik měsíců později už Grigorij Petrovič neskrýval své city:

„Leno… pojďme to zkusit. Ty, já a Dáša. Můžeme být rodina.“

Elena se usmála a pevně ho objala.

„Ano… Už jsme jí vlastně dávno.“

Dnes už společně žijí jako šťastná rodina, která za sebou nechala křivdy minulosti. A jak sama Elena říká: „Osud má někdy zvláštní smysl pro spravedlnost. Nejdůležitější je zůstat člověkem — i když vás jiní srazí na kolena.“