Babička pláče, tchyně rozkazuje a sestra bere: Kdo zůstane, až jde do tuhého?

Ale místo gratulací přišel rozkaz. Tchyně Jana dorazila neohlášeně a hned vypálila: „Darina se vdává, nemá kde bydlet. Babička se stěhuje k vám.“

Žádná prosba. Jen příkaz. A druhý den opravdu stála babička Věra Alena s taškou přede dveřmi a se slzami v očích zašeptala: „Nikdo mě nechce.“

Vzali jsme ji. Protože nejsme bez srdce. Ale brzy se ukázalo, že to nebylo rozhodnutí – byl to začátek boje.

Tchyně začala docházet bez ohlášení, Darina si odnesla babiččinu televizi a sahala jí i na důchod. Věra Alena mlčela, ale když jí vnučka brala poslední koruny, už to nedokázala tajit. A když navrhla, že se vrátí domů, Jana rázem zchladla – zjevně se bála, že by přišla o dědictví.

U nás se ale babička zotavila. Když se narodil náš syn, starala se s láskou. Poprvé jsme cítili, že její přítomnost není jen tíha, ale i požehnání. A když řekla, že Darina čeká dítě, ale ona „už nechce nikam,“ potvrdila to, co jsme si dlouho mysleli – u nás našla domov.

Babička si zaslouží klid. A my také. Ale nikdy nezapomenu na ten moment, kdy se vrávorající stařenka stala břemenem, které si rodina posílala jako kufr. Dnes už vím, že rodinu netvoří krev. Ale ti, kteří zůstávají, když ostatní jen berou.