Babka každý den dědečkovi dávala sůl do kávy a on ji vypil. Až po jeho smrti jsme zjistili, proč to celou dobu dělal!
S dědečkem jsem se poznala na jednom setkání. Byl to úžasný den! Měla jsem spoustu nápadníků, mohla jsem si vybírat. A on…
Byl to takový normální, jednoduchý člověk, který na sebe nechtěl přitáhnout pozornost. Na konci setkání mě pozval na kávu. Byla jsem překvapená, ale ze slušnosti jsem neodmítla. Sedli jsme si do malé kavárničky. Byl velmi nervózní a místy ani nevěděl, co říct. Po chvíli jsem si pomyslela: „Asi jsem raději měla jít domů.“ Potom si najednou zavolal číšníka a řekl mu: „Prosím vás, přinesli byste mi k té kávě sůl?“ Kdo ho slyšel, ten se překvapeně ohlédl. I já jsem se na něj beze slova dívala. Jak zvláštní!
Číšník se vrátil a přinesl mu solničku. Pomalu začal sypat sůl do kávy a jeho tvář byla celá červená. Nasbírala jsem odvahu a zeptala se: „To je nějaká zvláštní záliba? Ještě jsem neviděla nikoho, kdo by si osolil kávu. „Jeho láska k domovu mě dostala.
Položil lžičku na talířek a nesměle se na mě podíval: „Když jsem byl malý, žili jsme u moře. Rád jsem si hrával v mořské vodě, zbožňoval jsem tu vůni. Kdykoli piji kávu, přidám si do ní trochu soli. Připomíná mi dětství, malou vesničku, ve které jsem se narodil a kde žili moji rodiče.”
Jeho poslední věta mi vehnala slzy do očí. Toto gesto mě okouzlilo. Pomyslela jsem si, že jen dobrý člověk může takto toužit po domově as takovou láskou myslet na rodiče. Tehdy z nás nervozita konečně opadla a nakonec jsem byla ráda, že jsme se poznali. Začali jsme se setkávat stále častěji a já přišla na to, že je to výjimečný člověk a pro mě ideální muž. Jako všechny pohádky o princeznách, i ta naše skončila svatbou a šťastným manželstvím. Provdala jsem se za něj a udělala jsem dobře. Vyklubal se z něj laskavý, inteligentní, dobrosrdečný a něžný manžel. Všechno začalo jeho zvláštním zvykem. Můj manžel si svou kávu každý den osolil a já myslela, že mu to tak jednoduše chutná.
Vždy když jsem mu potom dělala kávu, osolila jsem mu ji za něj, protože jsem věděla, že to tak má rád…
O 40 let později jsem po jeho smrti našla v obýváku dopis. Byl od něj. „Drahá, prosím, odpusť mi! Velmi tě prosím, promiň mi! Jen jednou v životě jsem ti lhal, když jsem si poprvé nasypal do kávy sůl. Pamatuješ se, když jsme se poprvé potkali? Byl jsem tak nervózní, že jsem si místo cukru vyžádal sůl. Nevěděl jsem, jak svou chybu zakrýt, tak jsem ti lhal. Potom jsem už neměl odvahu napravit to, bál jsem se, že už za mě nevydáš.
Několikrát jsem se ti snažil říct pravdu, ale strach byl silnější. Slíbil jsem si, že ti po svatbě nikdy nebudu lhát. Teď, když jsem mrtvý, už se to nebojím přiznat. Nesnáším slanou kávu! Horší chuť si ani neumím představit! Ale každý den jsem ji vypil. A nelitoval jsem toho! Věděl jsem, že díky tomu je můj život šťastnější. Kdybych mohl vrátit čas, udělal bych totéž. Každý den bych pil kávu se solí, jen abych věděl, že jsi při mně! ”
Slzy mi tiše stékaly po líci. O pár let později, když se mě vnučky poprvé zeptaly, proč piji kávu se solí, záhadně jsem se usmála. Moje odpověď je od té doby stále stejná: „Protože takhle je mnohem sladší!“
