BÝVALÝ MANŽEL MĚ PO ROZVODU ŠOKOVAL SVOU ŽÁDOSTÍ. KDYŽ JSEM TO USLYŠELA, ROZESMÁLA JSEM SE NA CELÝ PARK!

Když jsem se ho nakonec přímo zeptala, zda má poměr, nepopíral. Jeho chladná slova mě srazila na kolena: „Ty to víš. Chci se rozvést.“ Žádné výčitky, žádné omluvy. Jen chladný ortel.

Od bolesti k nové naději

Okolí se mě snažilo utěšovat. „On tě nebyl hoden, Olgo,“ uklidňovala mě kamarádka Marina. Moje maminka měla jasno: „Ať si jde k čertu. Ty si najdeš lepšího.“ I tchyně překvapila: „Jsi mladá, krásná. Máš celý život před sebou.“ Jejich slova byla plná dobrých úmyslů, ale mně nijak nepomáhala. Stále jsem doufala, že se Sergej jednou vrátí.

Ale on zmizel z mého života úplně. Neodpovídal na telefonáty, jakoby mě vymazal.

A tak jsem začala trávit víc času s Marinou a jejím bratrem Kirillem, který se právě vrátil po vlastním rozvodu. Z přátelství pomalu vyrůstalo něco víc. Kirill mě nelitoval, nepouštěl banální fráze. Prostě byl se mnou. Díky němu bolest postupně mizela a myšlenky na Sergeje ztrácely význam.

Když jsme oficiálně uzavřeli rozvod, přijala jsem Kirillovu nabídku na vztah. Dokonce i Marina byla nadšená: „Já to věděla! Ty a Kirill jste byli stvořeni jeden pro druhého.“

Návrat z minulosti

A pak se ozval Sergej. Po měsících ticha mi najednou zavolal. „Olgo, musíme se setkat. Je to důležité,“ oznámil rázně.

S Kirillem jsme se domluvili, že na schůzku půjdu sama. Potřebovala jsem si to uzavřít.

Na břehu malého jezírka v parku jsem na něj čekala. Přiběhl s výrazem člověka, který má na srdci velkou věc. Očekávala jsem omluvu, možná návrh k návratu. Ale místo toho přišlo něco naprosto nečekaného.

Jeho drzost mě rozesmála

„Chci zpět tvůj snubní prsten,“ oznámil mi naprosto vážně. „Beru si Karinu. Zaplatil jsem za naše prsteny a myslím, že je fér, aby ses vzdala toho svého. Tak to bude spravedlivé.“

Na pár vteřin jsem oněměla. Pak mnou projel tak silný záchvat smíchu, že jsem se málem zhroutila. Slzy mi tekly po tvářích, ale nebyly to slzy smutku. Ten člověk, který mě zradil a bez špetky studu odešel za jinou, teď škemral o pár gramů zlata!

„Víš co? Měla jsem štěstí, že jsem ten prsten nevyhodila. Mám ho dokonce u sebe.“ vytáhla jsem z kapsy drobnou krabičku. „Tady je. Když ti na něm tak záleží – ber si ho!“

A než stačil cokoliv říct, s ladným pohybem jsem ho hodila do jezera. Malý kroužek se s tichým šplouchnutím ponořil do hlubin.

Bez jediného dalšího pohledu na něj jsem se otočila a odešla. Nechala jsem ho tam, ať se brodí ve vlastní směšnosti.

Začátek nového života

Když jsem vše vyprávěla Kirillovi, smáli jsme se spolu ještě dlouho. „Jsi skvělá, Olgo,“ usmíval se na mě. „Někdy je nejlepší všechno jednoduše pustit.“

Na svatbu zatím nespěcháme, ale vím, že Kirill o tom už přemýšlí. Oba máme za sebou bolestné zkušenosti, ale o to více si vážíme toho, co teď máme. Moji rodiče, hlavně maminka, jsou z našeho vztahu nadšení a už se těší na vnoučata.

A já? Jsem šťastná. Možná to zní jako klišé, ale poprvé v životě mám vedle sebe člověka, který mě skutečně miluje.