Dcera mě vyhodila z vlastního bytu. Klid jsem našel u cizích lidí

Dlouho se snažil být nápomocný. Hlídal malou, přispíval na domácnost, vařil, uklízel. Jenže časem se v domě něco změnilo. Dcera začala dávat najevo, že mu přítomnost vadí. Prý příliš kašle, zdržuje se v kuchyni, kazí atmosféru.

A tak začaly první náznaky: „Domov s výbornou péčí,“ „klidný penzion s televizí a lékařem na dosah“. Pavel ale odmítal. Byl to jeho byt. Jeho domov. Když navrhl, že se může Alena odstěhovat k tchyni, která bydlí sama, dostal výčitky.

„Ty chceš jen udržet byt. Jsi sobecký,“ vyčetla mu dcera.

Nevydržel. Odešel. Se zlomeným srdcem, ale s hlavou vztyčenou.

Ponižující samota mezi cizími

V domově pro seniory dostal malý pokoj, televizi a společnost lidí, kteří byli vyhnáni stejně jako on. Jednou na lavičce ho oslovila paní Věra. I ji rodina odložila. Spřátelili se. Pomáhali si. Podpírali se v bolesti, kterou jiní nedokázali pochopit.

Dcera se za celý rok neozvala. Ani jeden telefonát, ani jeden dopis.

Záchrana přišla od cizí

Jednoho dne Pavla poznala lékařka Jana, bývalá sousedka. Když zjistila pravdu, byla v šoku. Alena jí prý tvrdila, že Pavel žije šťastně na chalupě.

Za pár týdnů přijela znovu. Tentokrát s nabídkou:

„Mám prázdný dům na venkově. Pokud chcete – je váš. Nechci za něj nic. Jen aby tam někdo žil.“

Pavel se rozplakal. Takovou nabídku nedostal ani od vlastní krve.

A pak se zeptal: „Můžu přivést Věru? Nikdo ji taky nechce.“

Jana neváhala. Ještě téhož dne je odvezla do domku u řeky, kde konečně našli klid, úctu a nový začátek.

Zatímco vlastní dcera ho odložila jako nepotřebný nábytek, cizí žena mu dala nový domov. A možná i víru, že lidskost ještě nevymřela.