Devět věcí z dětského pokoje, které zná každý, kdo vyrůstal v 90. letech! Vrátí vám závan dávno zapomenutých vzpomínek!

Plakát na zdi místo obrazu

Rodiče měli v obývacím pokoji reprodukce obrazů nebo vyšívané obrázky. Děti měly plakáty. Zpěvák, fotbalista, oblíbená pohádková postava – v lepším případě připevněný lepicí hmotou, v horším přibouchaný páskou, která při odlepování strhla část tapety.

Plakát byl způsob, jak si pokoj udělat svůj. Nikdo ho nevybíral z katalogu – prostě se vystřihl z časopisu nebo koupil na trhu, a pak se řešilo, kam ho pověsit.

Vysoká polička plná pokladů

Každý dětský pokoj 90. let měl aspoň jednu přetíženou poličku. Stály na ní věci, které nikam jinam nepasovaly: figurky, miniaturní auta, skleněné kuličky, starší hračky, které se nepotřebovaly, ale ani vyhodit nešly. A samozřejmě knížky – ne vždy seřazené, ale vždy přítomné.

Polička bývala součástí sestavy, kterou rodiče pořídili ještě před narozením dítěte a která přežila celé dětství. Světle hnědá, bílá nebo žlutá. Nikdy úplně čistá, vždy plná.

Stavebnice, která se sypala ze všech krabic

LEGO, Merkur, různé plastové skládačky domácí i zahraniční výroby – to vše se v 90. letech hromadilo v krabicích, kýblech nebo rovnou volně na koberci. Návody se ztratily po prvním složení. Co z toho vzniklo pak, záleželo čistě na fantazii.

Šlápnout bosou nohou na kostičku stavebnice byl zážitek, na který si vzpomene každý. Výrobci hraček na něj reagují dodnes – a přesto se nic nezměnilo.

Kazetový přehrávač nebo rádio s kazetou

Hudba v dětském pokoji nešla ze smartphonu ani z reproduktoru připojeného přes bluetooth. Šla z kazetového přehrávače – nebo přinejmenším z rádia s kazetovou mechanikou. Kazety se půjčovaly, přehrávaly, přemazávaly. Oblíbená písnička se přetáčela dokola, páska se natahovala tužkou.

Kdo měl vlastní „walkman“, byl král. Ten přístroj šel s sebou všude – na výlet, k babičce, na hřiště. Baterie se ovšem vybila vždy v nejméně vhodnou chvíli.

Deka nebo spacák jako pevnost

Z deky přehozené přes dvě židle nebo přes okraj postele vznikla v 90. letech pevnost, stan, skrýš nebo palác. Stavění takového úkrytu bylo samo o sobě zábavou – a pak se v něm dalo číst, hrát si, nebo prostě jen sedět a mít pocit, že tenhle malý svět patří jen vám.

Žádná hračka to neuměla nahradit. Deka stačila.

Pohádkové kazety a čtení před spaním

Večer před usnutím patřil v mnoha domácnostech pohádce z kazety nebo z knížky. Hlasy ze starých nahrávek znali nazpaměť celé generace dětí. Pohádky od táty nebo maminky byly jiné – živé, trochu improvizované, někdy s odbočkami, které originál neměl.

Právě tahle chvíle – ten přechod mezi dnem a spánkem – je ze všech vzpomínek na dětský pokoj možná nejsilnější. Nikdo ji tehdy nevnímal jako výjimečnou. Teď víme, že byla.

Vůně, která se nedá pojmenovat

Každý dětský pokoj měl svůj pach. Trochu plastu z hraček, trochu dřeva z nábytku, trochu pastelů a ještě něco, co se pojmenovat nedá. Ta vůně se nevracela nikdy jindy – jen ve vzpomínce, náhodou, když se otevřou dveře někde, kde se zrovna hraje.

Devadesátkový dětský pokoj nebyl dokonalý. Nebyl nafocený ani sladěný do jedné barevné palety. Byl ale skutečný – a právě proto se k němu tak rádi vracíme.

Zdroj: teks.cz