Dopis, který všechny překvapil: Žena se teď hanbou propadá za to, co napsala matce s autistickým synem
Během léta tráví Max dopoledne se svojí babičkou Brendou Millsonovou v Newcastlu. Ráno dostala Carla anonymní dopis od ženy, která si stěžovala, že Max dělá „strašný hluk“ a že to „její normální děti pekelně vystrašilo!“
Anonymní pisatelka dopisu zašla tak daleko, že napsala, že Max je „překážkou“. „Kdo by se o něj staral? Žádný zaměstnavatel ho nikdy nezaměstná, žádná normální holka si ho nikdy nevezme a nebude ho milovat a ty nikdy nebudeš žít věčně, aby ses o něj mohla starat!“
Autor dopisu na závěr svého dopisu řekl:
„Osobně bych mu vybrala všechny části těla, které nejsou retardované a darovala je vědě. Co jiného by to mohlo někomu přinést? Udělejte správnou věc a pošlete ho jinam nebo ho eutanazujte! Tak či onak, bez něj by nám všem bylo lepší.“
„Kdo mluví takové věci o dítěti?“ divila se Maxova matka, která trpí sekundární progresivní roztroušenou sklerózou, která jí brání chodit a hrát si se synem.
..a toto je odpověď matky, jak je zveřejněna na lovethatmax.com
„Pokud Maxovy zvuky někoho obtěžují, byla bych ráda, kdyby někdo zaklepal na mé dveře a slušně mi to řekl. Dejte nám šanci reagovat na vaše obvinění místo toho, abyste se chovali jako zbabělci. Mám raději lidi, kteří mají odvahu otevřeně říci, co si myslí.
Stává se, že se na mě obracejí různé děti a kladou mi otázky: „Proč Max mluví tak směšně?“ Jejich rodiče jsou v rozpacích. Ale pokud je máma nechce naučit správně mluvit nebo jim nechce vysvětlit, že autismus není nakažlivý, tak to udělám já! Raději odpovím na otázky dětí, než by ze mě měl vyrůst člověk, který píše odporné anonymní dopisy o autismu!
Zdravotně postižení lidé jsou v první řadě lidé.
Přála bych si, aby se na ně lidé místo rozzlobených pohledů usmívali. Místo toho, aby se rodiče zlobili, bych si přála, aby byli více chápaví. Věřte mi, že pokud Maxovo chování kazí den někomu jinému, zároveň kazí i mně a já bych s tím ráda něco udělala.
Ve vašem dopise se píše, že Max je břemeno, ale já věřím, že je požehnáním. Myslím, že mám štěstí. Kolik matek má stále svého 13letého syna, který chce sedět na gauči a pevně objímat svou matku? Nebát se projevovat lásku a náklonnost?“
Někteří lidé se mohou skutečně stydět!
