Došlo jí síly. Když přišla pravda na stůl, stál muž konečně při ní

„Řekni mi upřímně… Kde jsi vzala ten salát?“ zeptal se tiše, ale s nečekanou naléhavostí.

Jitka ztuhla, konvici s čajem nedopravila ani k hrnku. Její oči zaplavila úzkost.

Byli spolu víc než třicet let. V jejich manželství bylo všechno — láska i hádky, štěstí i rutina. Ač tvrdohlavý a často neústupný, Václav byl muž, na kterého se dalo spolehnout.

Jenže před rokem se všechno změnilo. Jitka zkolabovala. Doktoři řekli, že jde o těžké vyčerpání. Došlo jí sil.

Přestože sami sotva vyšli s penězi — kvůli půjčce, kterou si vzali na pohádkovou svatbu své dcery Markéty — Jitka dál učila angličtinu, brala si soukromé lekce a doma vařila jako pro regiment. Václav totiž uznával jen teplé, domácí jídlo. Jídelny, polotovary nebo burgery odmítal. „Čerstvé, poctivé a od srdce!“ — to byla jeho mantra.

A Jitka to vše tiše snášela. Až jednou se zhroutila.

Jednoho dne, když si šla pro chléb do nové lahůdky u domu, zahlédla vitrínu plnou salátů. A najednou řekla: „Dejte mi ten s mořskými plody…“

A večer? Václav chválil. „Tohle je výborný, jako od tebe!“

Jitka mlčela. A tak se zrodilo malé tajemství. Když už nemohla, nakoupila v lahůdkách. Domácí jídla, trochu dražší — ale chutná. A hlavně… ulevila si.

Takhle to fungovalo dlouho. Až do dne, kdy mladý stážista v práci Václavovi řekl, že jeho kuličky a salát má z „lahůdek za rohem“. A Václav si spojil body.

Doma pak položil otázku. A Jitka sklopila zrak.

„Já… jsem prostě unavená. Myslela jsem, že hlavní je, že ti chutná…“

Václav se postavil, došel k ní… a objal ji.

„Není mi to jedno. Ale ty jsi taky člověk, Jituš. Máš právo být unavená.“

V očích měla slzy. Poprvé po letech cítila, že ji někdo vidí. Skutečně vidí.

„Mír?“ zeptal se tiše.

„Mír,“ přikývla.

A ten večer? Žádná večeře od plotny. Objednali si pizzu, pustili starý film a seděli vedle sebe. Ne jako dva lidé v manželství. Ale jako pár, který ví, že si na sobě záleží. A přesně to — ta jednoduchá něha — stačila, aby všechno změnila.