Dvanáct let dřela pro babičku. Jedna prosba ale všechno zničila

Vlasta Bedřichovna totiž byla ta, která malou Alenu vodila do školy, pomáhala jí s úkoly a chránila ji, když ji ve škole šikanovali. Její vlastní matka byla tehdy zaměstnaná jiným dítětem – a hlavně svou kariérou. Právě proto byla pro Alenu babička vždycky nejbližším člověkem.

Až do chvíle, kdy se odhodlala k jediné větě, která všechno změnila.

„Babi, možná bys mohla přepsat byt na mě? Ne teď… jen do budoucna. Vždyť víš, že tě mám ráda. Nechci skončit někde v podnájmu se synem…“

Na tu prosbu odpověděla Vlasta Bedřichovna bez zaváhání:

„Ne. Byt půjde mé dceři. Jak se sluší a patří.“

Chlad, který se za těmi slovy skrýval, zničil dvanáct let péče v jediné sekundě.

Alena odešla. Bez slova. Bez rozloučení. Od té chvíle se nedokáže přinutit vrátit. Sedí doma, dívá se do zdi a stále dokola si klade jedinou otázku: „Opravdu to celé nic neznamenalo? Copak láska, péče, oběti nemají žádnou váhu?“

Její matka – ta, která prý byt „dostane“ – za babičkou za dvanáct let nedonesla ani talíř polévky. Ale pro Vlastu Bedřichovnu je právě pokrevní linie tím, co rozhoduje. Pravidla, řád, závěť. A city? Ty jsou až druhé v pořadí.

Jenže Alena nebyla vypočítavá. Nikdy nechtěla peníze. Nepočítala služby. Nečekala uznání. Jen jednou, v těžké chvíli, poprosila. A byla odmítnuta s ledovým klidem.

A teď?

Alena dál vaří. Jen už ne polévky pro babičku, ale pro svého malého syna. Učí ho, co to znamená být vděčný. Protože nevděk… ten bolí víc než jakýkoli pád. A víc než jakákoli práce.