Janek Ledecký to přiznal. Vzpomíná na časy, kdy byl zmalovaný jako děvka a měl vlasy až po…

Janek Ledecký se k hudbě dostal už v dětství, když v šesti letech začal hrát na kytaru. Přestože ho hudba nesmírně bavila, dlouho si nebyl jistý, zda se jí dokáže živit. „V té době měl každý muzikant i jiné zaměstnání. Tesaříci tehdy skončili jako kulisáci v Národním divadle a přešli k mytí oken, Ivan Hlas si prošel spoustou povolání, nejčastěji pracoval jako knihkupec,“ vzpomíná Ledecký. Právě proto se po maturitě rozhodl pro studium práv, které mu mělo zajistit stabilnější budoucnost.

Jeho cesta však nakonec vedla jiným směrem. Ve druhém ročníku právnické fakulty přišla nabídka od kapely Žentour, která hledala nového zpěváka. Ledecký se rozhodl ji přijmout a netrvalo dlouho, než si začal budovat hudební kariéru na plný úvazek.

Po příchodu do Žentouru byl Ledecký konfrontován s hudebním stylem, který se mu zpočátku zdál poněkud zvláštní. „Hudba Žentouru byla dost zvláštní. Texty byly jako ze slabikáře pro zvláštní školy, což pro mě, který tehdy ujížděl na Bobu Dylanovi, byla úplně nová disciplína. Pamatuju si jeden příklad: Véno, Véno, přines vanu, vykoupáme naši pannu… Bylo to napůl recitované a celé hodně zvláštní,“ vzpomíná muzikant.

Tehdy nosil dlouhé vlasy po ramena, což se ale skupině nezdálo jako správná image pro kapelního frontmana. „Řekli mi, že ta éra už je pryč a že bych se měl ostříhat. Věděl jsem, že mě stejně čeká vojenská katedra, tak jsem to vzal radikálně a oholil si hlavu dohola,“ popisuje. Když se po této změně objevil na zkoušce, pobavila ho reakce kapely: „Tenhle je ještě lepší než ten, co tady byl před týdnem! Toho vezmem, ten má lepší image.“ Tímto způsobem se tak paradoxně do Žentouru dostal dvakrát.

V následujících letech se Žentour těšil velké popularitě. Vydali tři úspěšná alba a s nimi přišla další změna vizuálního stylu. „Na poslední desce mám vlasy až na zadek a ještě příčesek. Hodně jsme tehdy experimentovali i s líčením, takže to celé působí tak trochu transgenderově. Dneska by to bylo hrozně moderní,“ říká s úsměvem.

Zároveň však Ledecký cítil potřebu hudebního posunu. Měl napsaných deset nových písní a chtěl je zařadit na další album Žentouru. „Šel jsem s nimi za Honzou Černým, protože jsme tehdy tvořili autorskou dvojici Žentouru. Řekl mi, že by bylo dobré si dát rok pauzu, aby hudba lépe uzrála,“ vzpomíná. Jenže on nechtěl čekat, a tak se rozhodl vydat první sólové album s tím, že se do kapely později vrátí. Tak vznikla jeho ikonická deska „Na ptáky jsme krátký“.

Sólový úspěch byl natolik výrazný, že se Ledecký už nikdy nevrátil do Žentouru. Na otázku, jakou si tehdy představoval image, odpověděl zcela jednoduše: „Producent se mě tehdy zeptal: Jaká bude image? V té době jsem měl za sebou fázi s dlouhými vlasy a silným líčením. Tentokrát jsem měl na sobě jen džíny, bílé tričko a byl jsem ostříhaný na krátko. Řekl jsem: Takhle, jak jsem! Producent se na mě podíval a odpověděl: To beru!“

Dokument „Všechno bude fajn“ nabízí nejen pohled na Ledeckého hudební kariéru, ale také mapuje jeho proměny, experimenty a klíčové momenty, které ho přivedly tam, kde je dnes. Jeho příběh ukazuje, jak výrazně se měnila česká hudební scéna a jak důležitou roli v ní Ledecký sehrál.