„Je mi 70 let a nikdy jsem neměla děti. A přesto jsem šťastná!“
Působila na mě jako někdo, kdo má za sebou bohatý život, ale zároveň stále pevně drží kormidlo. Tipovala jsem jí tak na pětašedesát. K mému překvapení mi později prozradila, že jí je už sedmdesát let.
Rozhovor mezi námi navázal přirozeně. Mluvila klidně, rozvážně, jako někdo, kdo má svůj životní příběh už dávno promyšlený. A právě její vyprávění mě přimělo k zamyšlení nad tím, co vlastně znamená být šťastný.
Byla dvakrát vdaná.
První manželství uzavřela v mládí. Tehdy, jak sama řekla, mezi nimi panovala opravdová láska. Hned na začátku vztahu mu však upřímně přiznala, že nechce mít děti. V té době to přijal. Ale jak šla léta, jeho názor se měnil.
Když překročili třicítku, začal tlačit na změnu. Věřil, že v ní mateřský instinkt jednou přece jen probudí touhu po dítěti. Ale to se nestalo. Ona svůj postoj nikdy nezměnila. Po mnoha těžkých rozhovorech, plných slz i hádek, se nakonec dohodli, že jejich cesty se rozdělí.
Druhé manželství přineslo klid.
Její druhý manžel měl z předchozího vztahu již dospělou dceru a nové dítě nechtěl. Jejich vztah byl plný vzájemného porozumění, radosti a skutečného partnerství. Jeden druhému stačili. Jenže po několika šťastných letech jí osud manžela vzal. Od té doby žila sama.
Ale samota pro ni neznamenala prázdnotu.
Domov si vyplnila knihami, pokojovými rostlinami a vzpomínkami. Po večerech četla, cestovala, věnovala se charitě, pomáhala jiným a stále hledala nové zážitky. Její život nebyl o čekání na vnoučata nebo každodenní návštěvy rodiny. Byl o svobodě a radosti z přítomného okamžiku.
Jednou v rozhovoru se zasmála a řekla:
„Lidé říkají, že děti jsou jistotou na stáří. Ale když dospějí, odejdou, žijí si své životy – a to je přirozené. Já místo dětí mám svou svobodu. A na sklenici vody na stará kolena? Dokud si můžu zaplatit pomoc, nevidím v tom problém.“
Nebyla zatrpklá ani smutná. Naopak. V jejím klidu a moudrosti byla skrytá síla. Neobhajovala se. Nechtěla nikoho přesvědčovat, že její cesta je správná. Prostě žila tak, jak si celý život přála. Bez kompromisů, bez lítosti.
Její slova ve mně dlouho rezonovala. Dokázala být věrná sama sobě, a to je v dnešním světě čím dál vzácnější. Ne každý musí mít děti, aby byl naplněný. Její život byl důkazem, že štěstí má různé podoby a že opravdová spokojenost pramení zevnitř, nikoliv z naplnění očekávání okolí.
A co vy? Myslíte si, že je možné být šťastný i bez dětí, pokud si člověk zvolí cestu, která odpovídá jeho vlastnímu srdci?
