Její manžel ji opustil se šesti dětmi. O tři měsíce později učinila na zadním sedadle auta pozoruhodný objev

„Bylo září 1960. Jednoho rána jsem se probudil. V domě bylo šest hladových dětí a já měl v kapse jen jeden dolar. Můj manžel, otec dětí, nás opustil beze slova vysvětlení.
Chlapci byli ve věku od tří měsíců do sedmi let. Jejich sestře byly čtyři roky.
Nikdy nebyl dobrým otcem – když byl nablízku, všichni cítili strach. Když děti uslyšely, že na příjezdové cestě před domem parkuje auto, okamžitě se převlékly. Ale přinesl domů peníze, takže jsme měli co jíst.

Teď, když je pryč, zmizel s ním i hněv a agrese z našeho domu. Bohužel také jídlo.
V té době možná existoval systém sociální péče, ale i kdyby ano, nic jsem o něm nevěděl.

Hledám práci

Oblékla jsem si své nejlepší šaty. Pak jsem všechny naložil do našeho starého rezavého chevroletu z roku 1951 a odjel hledat práci.

Navštívil jsem všechny továrny, obchody a restaurace v našem městečku. Bohužel jsem nikde neměl štěstí.
Naposledy jsem se ubytoval asi dvanáct kilometrů za městem. Byla to stará restaurace. Říkalo se mu „Velký kruh“.

Patřil starší ženě, které tu všichni říkali babička. Shodou okolností zrovna potřebovala někoho na noční směny, od jedenácti večer do sedmi ráno.

Platila 5,40 dolaru na hodinu a nabídla, že může začít hned.

Bylo to těžké

Oslovil jsem dospívající dívku, která bydlela v naší ulici. Nabídla jsem jí, že u nás může přespat za 18 dolarů, aby mohla uložit děti do postele. Rozdělila bych si přespání, kdy bych si mohla zdřímnout, když děti ráno ještě spí. A když už je přišla uložit do postele, než jsem odešla do práce.

Děkoval jsem Bohu za to, že mi dal možnost postarat se o rodinu.

Pečovatelka si brala polovinu toho, co jsem vydělal. Takže naše situace byla stále velmi špatná.

Aby toho nebylo málo, pneumatiky na voze byly již velmi staré. Musel jsem je nafouknout pokaždé, když jsem jel do práce, a pak podruhé, když jsem se vrátil z práce.

Nečekaný dárek

Jednoho pošmourného rána jsem při nastupování do auta na parkovišti u Velkého okruhu našel na zadním sedadle čtyři nové pneumatiky. Úplně nové! Nikdo nezanechal žádný vzkaz. Kromě nich v autě nic jiného nebylo. Nic než čtyři krásné nové pneumatiky.

– Žijí v našem městě andělé? – Ptal jsem se sám sebe v duchu.

Domluvil jsem si schůzku s místním mechanikem. Výměnou za výměnu pneumatik jsem měl uklidit kancelář ředitele. Vzpomínám si, že mi výměna pneumatik zabrala mnohem více hodin než firmě.

Pracoval jsem šest nocí týdně, ale finanční problémy nás držely nad vodou. Blížily se Vánoce. Dobře jsem věděla, že si nemohu dovolit připravit Vánoce, natož dárky pro děti. Problémem se stalo i oblečení dětí. Snažil jsem se je opravit, ale někdy byly tak poškozené, že se nedaly opravit.

Andělé

Pracoval jsem den před Štědrým dnem a u Velkého kola se objevovali stálí zákazníci. Na dálkových linkách jezdili tři profesionální řidiči – Leif, Frank a Jim – a také Joe, který pracoval jako dopravní policista.

Později někde poblíž vystupovali hudebníci. Většinu času trávili hraním na automatech.

Na Štědrý den v sedm hodin ráno jsem po skončení směny šel k autu, abych se dostal domů. Tehdy jsem v našem starém dobrém chevroletu našel náklad balíků. Auto bylo napěchované dárky!

Když jsem otevřela první krabici, našla jsem džíny v různých dětských velikostech. Další byl plný svetrů a triček.

Podíval jsem se na ostatní balíčky. Sladkosti, oříšky, ovoce… byly tam balíčky s jídlem. Našla jsem velkou vánoční šunku, konzervy se zeleninou a brambory. A také pudink, koláče, jablečný koláč a mouku. Jedna z krabic byla plná toaletních a čisticích prostředků.
A pak jsem v posledním balíčku našla pět autíček a panenku…..

Když jsem se vracel domů prázdnými ulicemi, nad městem nesměle svítilo slunce a já si z očí utíral slzy vděčnosti. Nikdy nezapomenu na výraz tváří mých malých pokladů, když večer rozbalovaly své dárky…..

Ano, v prosinci 1960 se v našem městečku objevili andělé. Nikdy jsem nezjistil, kdo to byl, vím jen, že měli něco společného s Velkým kolem.

Doufám, že tito andělé měli své anděly, kteří jim pomohli s jejich životními těžkostmi. Rád bych jim to splatil, ale já i mé děti jsme vždycky pomáhali jiným lidem, jak jen to šlo, abychom splatili dluh.“