Lymská borelióza mu navždy změnila život. Pět let je to jako vegetace, už se to nedá nazvat životem
Jedná se o jednu z forem nebezpečné nemoci přenášené klíšťaty – lymské boreliózy – která si vybírá svou daň zejména v sezóně od jara do podzimu. Čím později se léčba zahájí, tím menší jsou šance na úplné uzdravení. Tuto šanci už ztratil Lukas Skórniewski, který trpí lymskou boreliózou téměř 16 let .
,,Všechno to začalo, když mi bylo asi 17-18 let , ačkoli tehdy jsem byl ještě aktivní. Odešel jsem do zahraničí, začal jsem pracovat jako kuchař, šel jsem na vysokou školu a trénoval jsem, protože jsem miloval sport. Celkově jsem v zahraničí strávil sedm let. Bylo to období tvrdé práce a intenzivního studia. Byly to šťastné chvíle, protože vaření bylo mou vášní. Stoupal jsem po kariérním žebříčku ve velmi dobré restauraci.” – říká Lukasz Skórniewski.
Vysvětluje, že práce naplňovala jeho život až po okraj, protože povolání, které si vybral, bylo velmi náročné. Někdy pracoval 21 hodin denně. Dokud se neobjevily zvláštní neduhy – bolesti kloubů . Ty mu bránily normálně fungovat.
,,Když mi bylo 21-22 let, diagnostikovali mi boreliózu. Já sám jsem o této nemoci nevěděl nic, ale moje sestra věděla víc. Byla to ona, kdo naznačil, že mé nemoci možná souvisejí s nemocí přenášenou klíšťaty. Já jsem zase rád chodil po lese, sbíral houby a za ta léta mě mnohdy poštípal klíště. Nikdy se nevyskytla žádná alergická reakce, nikdy jsem neviděl tvz. erythema migrans (kruhová vyrážka, která se objevuje po štípnutí klíštětem infikovaným lymskou boreliózou). Nikdy jsem si nemyslel, že by mě klíště mohl něčím nakazit,“ vzpomíná.
Testy ukázaly zvýšenou hladinu protilátek, což poukazuje na prodělanou infekci klíšťaty. Okamžitě byla zahájena léčba – šestitýdenní antibiotická terapie.
,,Po léčbě jsem se cítil lépe, přestali mě tak bolet klouby, psychicky jsem se posílil, cítil jsem, že opět získávám kontrolu nad svým životem. Nevěděl jsem, že je to dočasné.”
Od té doby je jeho život sinusoida recidiv a období remise. Celý život muže se soustředil na chození od lékaře k lékaři, na postupnou léčbu a na další ztracené naděje na vyléčení. Od silných antibiotik k alternativní medicíně o které dnes Skórniewski mluví s hořkostí.
2. Léčba – antibiotika a infuze vitamínu C
,,Při druhém relapsu nemoci jsem horečně hledal pomoc, kde se dalo. Narazil jsem na kliniku alternativní medicíny, která využívá biorezonanční terapii . Tam jsem přišel o majetek, ačkoli ve skutečnosti jsem se chytal čehokoli, co mi mohlo pomoci. Zkoušel jsem i bylinky a doplňky stravy, až to dospělo do bodu, kdy jsem bral asi 30 tablet denně, plus doplňky a bylinky k pití. Jsou to tisíce EUR vynaložené na léčbu.” – říká.
Dalším krokem a další metodou, na kterou se nechal na klinice namluvit, byly intravenózní infuze vitamínu C.
,,Stále mi říkali, že nemohou snížit dávky vitamínu C, protože moje tělo je příliš slabé, nezvládá všechny ty toxiny, může mě to zabít. To řekli a po dlouhou dobu jsem chodil na tuto kliniku dvakrát nebo dokonce třikrát týdně a platil jsem asi 150 – 250 EUR denně. Všechny peníze, které jsem vydělal v zahraničí, šli na léčení.” – mluví jednoduše.
Antidepresiva, antibiotika, doplňky stravy, bylinky – Lukasz užíval až 30 tablet denně (Soukromý archiv Lukasze Skórniewského)
Navíc neztratil důvěru v konvenční medicínu, ale následné antibiotické léčby měly negativní vliv na jeho zdraví.
,,Podstoupil jsem terapii ILADS a úplně mi to zničilo imunitní systém, psychicky i fyzicky jsem se cítil také hrozně. Pak byla znovu zahájena antibiotická léčba čtyřmi antibiotiky současně a dalšími infuzemi biotraxonu,” – vzpomíná Skórniewski a vysvětluje: ,,Je to jedno z nejsilnějších antibiotik a po každé infuzi jsem se vrátil domů, hodil jsem se na postel a ztratil jsem kontakt s realitou. Léčba antibiotiky mi poškodila trávicí systém, mnohdy jsem vracel krev a byl jsem kvůli tomu i hospitalizován.”
Lukasz Skórniewski říká, že jeho život je neustálá bolest a duševní utrpení. Desítky lékařů, stovky léků a žádné zlepšení. Nesouhlasili ani lékaři – někteří přiznali, že muž trpí neuroboreliózou, jiní příčinu jeho neduhů připisovali roky užívaným lékům – závislostí na nich a léků podmíněných poškozením nervového systému.
Obrovské dávky antibiotik zatěžovaly jeho tělo (Soukromý archiv Łukasze Skórniewského)
,,Za ta léta jsem přešel k mnoha lékařům, mnoha odbornostem – od infekčních chorob přes psychiatrů až po neurology a revmatology – říká a dodává: – V mém běžném životě je celý seznam léků – relanium, klonazepam, který je vysoce návykový, bunondol, můj první lék, který jsem dostal v ambulanci bolesti, tramal, fentanyl, oxykodon. Tím začalo další stádium mé nemoci, kdy mi lékaři předepsali silné léky proti bolesti – opioidy. Žádný z těchto léků nezmírňuje moji bolest, nezmírňuje mé neduhy jako celek.”
3. Je už pět let nežiji, ale „vegetuji“
Sinusoida horších a lepších momentů odešla v zapomnění. Pět let, jak říká Skórniewski, je jen bolest.
,,Začal jsem kulhat na jednu nohu a měl jsem problémy s pohyblivostí. Za ta léta pokročily a dnes je pro mě výzvou i chození po domě. Jsem ve velké míře závislý na svých příbuzných. Bolesti páteře, nohou a rukou, nespavost, deprese, poúrazová polyneuropatie,” – říká muž a dodává, že tuto existenci již nemůže nazvat životem.
Lukasz zdůrazňuje, že rodina je pro něj obrovskou oporou, ale není jen oporou, ale i zátěží. Skórniewski jen těžko snáší pomyšlení, že trpí i jeho blízcí. Jak v rozhovoru několikrát zdůrazňuje, „tato nemoc postihuje celou moji rodinu, nejen mě“.
,,V jistém momentě jsem si přestal pamatovat, jaké to bylo žít normálně, bez deprese,“ – mluví a zdůrazňuje:
,,Když bolest trochu ustoupí, je naděje, že se nemoc dá překonat. Ale tato naděje se objeví jen zřídka, ve skutečnosti jsem tak unavený, že už nemám sílu bojovat, nemám sílu chodit po lékařích a bojovat s nimi. Ano, je to boj, protože pokaždé, když slyším slib, že se to zlepší, a každý lékař a téměř každá terapie u mě selhaly.”
Lukasz přiznává, že nemoc pohltila všechny jeho úspory a životní úspěchy a nyní, aby pokryl alespoň náklady na léky, musí využít sbírky. Měsíčně utrácí na léky téměř 200 EUR.
