Manžel ji nechal samotnou s novorozenci. Po letech sama vychovala dvě děti a bojovala za jejich budoucnost
V náručí nesla malou Lisu a zdravotní sestra jí pomohla s Mitjou. K tomu taška přes rameno, balíček plen v druhém lokti. Žádný manžel, žádná rodinná podpora. Ivan, její muž, se po narození dětí ani neukázal. Telefonát ukončil slovy: „Neztrácej čas na mě.“
Když dorazila domů, uvítal ji chlad, špinavé nádobí, prázdné lahve a zatuchlý vzduch. Ivan, který kdysi mluvil o rodině a dětech jako o svém snu, stál nyní v ložnici v županu s pohledem plným lhostejnosti a odporu.
„Nejsem připravený,“ prohlásil, když se Anna pokusila navázat kontakt. „Chci žít svůj život, ne měnit pleny.“
Bez výčitek si začal balit věci. Anna jen sledovala, jak vkládá trička, džíny a osobní věci do tašky. Při pohledu na své děti, které tiše spaly na pohovce, jen mávl rukou: „Já je nepotřebuju. Tuhle roli odmítám.“
Nakonec plivl na podlahu a vyšel z bytu. Dveře za sebou zabouchl tak silně, až se zatřásla okna. Anna zůstala stát v pokoji sama, sevřená strachem, bolestí a bezmocí. Její dvě děti, zcela závislé na ní, tiše spaly. Přesto si šeptala: „Zvládneme to. Nikdy vás neopustím.“
Od té chvíle byl její život nekonečný boj.
V noci krmila děti, houpala je a utěšovala. Její mantra zněla stále stejně: „Přežijeme. Společně přežijeme.“
Časem jí začala pomáhat sousedka, paní Klaudia Petrovna, která se stala pro děti druhou babičkou. Když Anna chodila na směny na farmu, děti zůstávaly u ní. Ve vsi se o Anně zpočátku mluvilo s odsudkem, později však získala respekt za svou pracovitost a čestnost.
Děti rostly, ale chybějící otec začal být čím dál větší zátěží. Když se připravoval školní svátek pro rodiče, přišla nevyhnutelná otázka: „Mami, proč nemáme tatínka jako ostatní?“ Anna s bolestí v srdci vysvětlila: „Odešel, když jste se narodili. Nechtěl být součástí našeho života.“
Lisa i Mitja plakali. Nebyli už tak malí, aby nechápali, co to znamená. Ale Anna je objala a šeptala:_ „Já vás miluju za všechny. Za oba.“_
Ani později nebyl život snadný. Když Anna žádala o umístění dětí na letní tábor, odmítli ji kvůli vyššímu příjmu. Pracovala na dvou místech, aby uživila rodinu, ale systém pomoc neumožnil.
Vedoucí úřednice Alla Viktorovna se jí snažila vysvětlit: „Jsou zde rodiny, které jsou na tom ještě hůř. Máte alespoň práci.“
Anna se však nevzdala. Její hrdost a odhodlání bojovat za děti jí nedovolily litovat svého osudu. Bez pomoci manžela, bez alimentů, bez podpory systému. Ale s láskou a obrovskou silou matky, která za své děti dýchá.
Dnes její děti vyrůstají v láskyplném prostředí. Možná nemají otce, ale mají matku, která jim dala všechno — nejen střechu nad hlavou, ale i příklad toho, co znamená síla, odvaha a skutečná láska.
