Manžel utekl před plačícím dítětem k příteli. Babička se rozhodla zasáhnout a donutit ho litovat
„Byl fyzicky doma, ale myšlenkami jako by odcházel. Nedokázal se sžít s realitou, že má být otcem,“ popisuje s hořkostí Alice. Než se však stačila vzpamatovat, přišel zlom.
Jednoho večera si všimla, jak si Jora balí věci. „Odjedu k Míšovi na pár týdnů,“ oznámil jí suše. Když se ho v šoku ptala, proč, odpověděl chladně: „Dítě je příliš hlučné. Potřebuju klid.“
„Prosím, neopouštěj nás, zvládneme to jako rodina,“ prosila Alice. Ale její slova byla marná. Jora se otočil a odešel. Za sebou nechal ženu s novorozeným dítětem a prázdný dům.
Alice cítila, jak se v ní mísí zoufalství s hněvem. Věděla, že sama všechno dlouho nezvládne. A tak udělala něco, co se jí na začátku těžko vyslovovalo — zavolala jeho matce Barbaře.
„Joro od nás odešel. Nechává mě s dítětem samotnou. Prosím tě, přijď,“ zašeptala do telefonu, zatímco se jí třásl hlas.
Barbara nezaváhala ani na vteřinu. „Hned jsem u vás, Alice. Tohle není v pořádku.“
Když dorazila, Alici objala a vyslechla celou bolestivou situaci. „Odjel ke kamarádovi? Jen kvůli hluku? A nechal tě samotnou s dítětem?“ rozhořčila se Barbara. V ten okamžik vytáhla telefon a vytočila synovo číslo.
„Joro! Nevychovala jsem tě k tomu, aby ses choval jako cizinec ke své vlastní rodině. Pokud se okamžitě nevrátíš, můžeš zapomenout na veškerou podporu! Nehodlám tě krýt, když utíkáš před povinnostmi!“ zazněl její přísný hlas.
Ten večer Barbara zůstala s Alicí i s malou Lili. Pomohla s péčí, uvařila, umyla nádobí a hlavně — poskytla Alici tolik potřebnou podporu.
„Nejsi na to sama. Spolu to zvládneme, ať už se Jora zachová jakkoliv,“ utěšovala ji. Alici se poprvé po dlouhé době ulevilo.
Druhý den ráno napjatě čekaly, jestli Jora poslechne. A pak — po dlouhých hodinách se dveře konečně otevřely. Jora vstoupil, unavený a se sklopenýma očima.
Alice neváhala a spustila: „Nemůžeš si jen tak odejít, když se ti to hodí! Máme dítě, které tě potřebuje. Máš být otcem, ne návštěvníkem.“
Jora jen tiše přikývl a hlesl: „Už to chápu… musím být lepší.“
Barbara k němu přistoupila a řekla přísně: „Slova nestačí. Teď musíš své činy dokázat každý den. A pamatuj — tvoje rodina není hotel, odkud můžeš kdykoliv zmizet.“
Alici se v očích zaleskly slzy — tentokrát už ne z bolesti, ale z vděčnosti. „Děkuju, Barbaro. Bez tebe bych to sama nedokázala.“
Od té chvíle začal Jora skutečně přebírat odpovědnost. Zda to tak zůstane napořád, ukáže čas, ale jedno bylo jisté — Alice už nikdy nebude stát v této bitvě sama.
