Manželé byli varováni, aby si holčičku neadoptovali: Tahle hrůza na ně čekala

Přestože Diane viděla fotografie mnoha dětí, nemohla odtrhnout oči od černobílé fotografie malé holčičky. Manželé se začali ptát na holčičku, ale z agentury dostali odpověď, kterou nečekali.

„Určitě ji neadoptujte,“ řekli nám,“ Bernie připomněl.

„Jedna paní nakonec vykřikla, že s holčičkou není něco v pořádku, že není vhodné k adopci.“

Manželé se nevzdali tak snadno a kontaktovali sociálního pracovníka, kterému dívka patřila. Ukázalo se, že byla nepředstavitelně zanedbána a vyrůstala v krutých podmínkách. Danielle Crockettová se stala pro mnohé známou jako „dívka v okně“.

Hororový příběh malé holčičky

Policie dostala telefonát. Znepokojený soused nahlásil, že v jednom domě v jejich sousedství se děje něco hrozného. V okně se objevila hubená a bledá tvář dítěte, ale nikdy předtím ji neviděl. Když detektiv Mark Hostle přišel na místo činu, přivítal ho pohled, který ho od té doby pronásleduje.

„Ještě nikdy v mé kariéře jsem nezažil tak strašné zanedbávání,“ vysvětlil Mark.

„Chodit po podlaze domu bylo jak chodit po vaječných skořápkách. Nemohl jsem se pohnout, aniž bych nešlápl na švába.“ Detektiv našel Danielle v hrozném stavu v zadní místnosti domu, která byla sotva větší než skříň. V pokoji byla jen špinavá matrace a špinavé pleny rozházené po podlaze. V takových podmínkách holčička naprosto zešílela.

Když ji našli, měla 6 let, neuměla mluvit, neuměla jíst pevnou stravu, vážila jen 20 kg a měla tělo plné vší a blech.

Daniellinina biologická matka řekla: „Dělám, co můžu.“

Závažné zaostávání

85 % našeho mozku se vyvíjí do věku 5 let. Holčička neměla mentální schopnosti tohoto věku, přestože jí bylo téměř sedm let. Lékaři diagnostikovali Danielle „autismus způsobený životním prostředím“. Jelikož byla od začátku zcela zanedbávána a neměla žádný kontakt s lidmi, nedokázala se naučit běžným sociálním interakcím.

Diane a Bernie si ji nakonec adoptovali. Okamžitě pocítili, že patří do jejich rodiny, že je jejich dítě. Přestože věděli, že život s Danielle nebude procházka růžovou zahradou, chtěli jí dát druhou šanci na štěstí. Podle adoptivních rodičů Danielle vyvádí asi sedmkrát denně, křičí, až ji bolí plíce a poté se vrhá na zem.

Jezení je velmi citlivé téma, protože prvních 6 let svého života hladověla, takže se nenaučila ovládat a jídla, dokud jí nebylo špatně.

Neustálé zlepšování

Láska a povzbuzení, které ji obklopovaly od její adopce, znamenaly v Danielině životě hodně. Základní věci, jako je mytí rukou a zubů a samostatné používání toalety, byly v jejím životě obrovským zlomem. Mluvení je pro ni stále obtížné, ale dokáže říci věci jako „Ahoj, tati“ a „Mám tě ráda“.

Po hrozném zacházení své biologické matky se stále obává žen a příkladů mateřství. Bude trvat dlouho, než se správně socializuje, ale pomalu se k tomu ubírá.