Manželka podezřívala manžela, že ji podvádí. Začala ho sledovat a zůstala v šoku, když zjistila, že…
„Ano, něco takového,“ odpověděla Lisa s úsměvem, ačkoli v srdci byla smutná. Nechtěla špehovat svého přítele, zejména ne toho, který se brzy stane otcem jejího dítěte, ale jeho chování jí nedalo na výběr.
Nikita se v poslední době trochu stáhl do sebe a stal se více mlčenlivým. Očividně ho něco trápilo, ale nechtěl se s tím přiznat své přítelkyni.
„Váš milovaný zastavil u květinářství a koupil krásnou kytici květin.“ – hlas taxikáře vytrhl dívku z víru myšlenek.
„Fíha! Je opravdu krásná!“ – pokračoval ohromen taxikář.
Dívce píchlo u srdce, od hněvu i od žárlivosti. „Takže mě podvádí“ – pomyslela si.
Dívka se v duchu rozhodla, že se musí nejprve uklidnit. Však od ní dostanou oba, co si zaslouží!
Klidným hlasem řekla taxikáři, aby pokračoval ve sledování Nikitova auta.
Lise se v hlavě promítalo stovky možných scénářů, přemýšlela jak přichytí svého milovaného u zrady, na vlastní oči. „Co je to zrada, záleží na úhlu pohledu“ – přemýšlela. Do oči se jí tisly slzy, ale rozhodla se zůstat klidná.
Nikitovo auto zastavilo u městského hřbitova. Cokoli, jen ne tohle. Toto Lisa nečekala. Nikita vzal květiny a odnesl je na něčí hrob.
Ukázalo se, jak málo ví o svém příteli, se kterým plánovala svázat svůj budoucí život.
Podala taxikáři několik bankovek a zeptala se ho, zda na ni počká. Ochotně souhlasil. Zřejmě byl i on zvědavý, jak to všechno dopadne.
Nikita přistoupil k hrobu dívky o něco starší než Lisa a položil na něj květiny. Chvíli tam stál, něco řekl a potom se otočil. Téměř spatřil Lisu, ale stihla se skrýt za sloup u vchodu. Lisa se nenáviděla za to, co teď dělá, ale neměla jinou možnost.
Musela zjistit, co před ní skrývá muž, kterého nazývala „můj milovaný.“ Nikitovo SUV se opět pohnulo, Lisa přikázala taxikáři, aby auto sledoval.
„Ukázalo se, že ty květiny nebyly pro jeho milenku?“ – zeptal se taxikář a pozoroval Lisu ve zpětném zrcátku.
„Vypadá to tak.“ – souhlasila i ona, ponořená do vlastních myšlenek.
O to víc byla překvapená, když SUV zastavilo u dětského domova a z brány vyšla paní učitelka, držíc za ruku asi pětiletou holčičku. Holčička se rozběhla k Nikitovi a on ho zvedl do náruče, začal se s ní mazlit a líbat ji, pak si ji přivinul k sobě.
Tento obraz vyvolal v Lisině hlavě zmatek, všechno bylo jinak. Žádná milenka není, byla tam jen jedna malá holčička, která z nějakého důvodu žila v dětském domově.
„Kdo to je? A proč jí Nikita o ní nikdy neřekl? A ta žena na hřbitově?“ – všechny tyto otázky nedávaly Lise klid.
Nakonec, když se večer potkali, řekla mu všechno, co ví a přiznala se mu, že ho sledovala. Nikita ji poslouchal a sklonil hlavu.
Po všech těch otázkách nastalo ticho. Přemýšlel nad tím, co se stalo a pak najednou řekl: „Nuže dobře,“ jeho hlas zněl smutně, – „již dávno jsem ti to chtěl říct,“ a smutně se usmál.
„Ta dívka na hřbitově je Nataša. Potkal jsem ji před šesti lety. Velmi se mi líbila.“ Nikita se zamyslel, podíval se před sebe, do prázdna, jako by se v myšlenkách vrátil do té doby.
„A pak někam zmizela.“- podíval na Lisu, jestli rozumí, co říká. – „Dokonce jsem ji hledal, volal jsem jí, ale všechno bylo zbytečné, nikde nebyla. Nenašel jsem ji. Telefon byl nedostupný a v kavárně, kde pracovala mi řekli, že má babičku na nějaké vesnici, moc onemocněla a ona ji nechtěla nechat samotnou, všechno si sbalila a odešla. Jaká to byla vesnice? To se mi nikdy nepodařilo zjistit! A pak jsem potkal tebe.“ – Nikita se usmál – „A zamiloval jsem se do tebe. Vlastně nikdy jsem netušil, že takhle můžu někoho milovat.“ – při těchto slovech mu začaly po tvářích stékat slzy.
Lisa věděla, že jí říká pravdu. A teď je k ní upřímný tak, jako nikdy předtím.
„Jak jsem měl tehdy tušit, že Nataša nebyla jediná, kdo ode mě odešel na tu neznámou vesnici?“ – svou otázku adresoval Lise.
„Neodešla sama? A s kým?“ – zeptala se Lisa.
„S tím malým děvčátkem, které jsi nedávno viděla v sirotčinci!“ – řekl Nikita a zahleděl se do podlahy. – „Volá se Máša a je to moje dcera! Umíš si to představit?“ – po těchto slovech se Nikita potichu zasmál, ale chtělo se mu spíš plakat.
„Dozvěděl jsem se to teprve nedávno. A moje dcera celou tu dobu žila v dětském domově.“
„Co se stalo Nataši“ – zeptala se potichu. – „Proč zemřela?“
Lisa seděla vedle a jemně ho chytila za ruku, alespoň takto chtěla podpořit svého přítele.
„Řekli mi, že zemřela při porodu.“ – znovu si otřel oči, a snažil se zadržet slzy. „Nedávno jsem potkal Natašinu kamarádku, všechno mi řekla. Nepochybuji o ničem.“ – otočil se k Lise a řekl, – „Teď už víš všechno, drahá. Ukázalo se, že jsem chlap s překvapením.“ – trpce se usmál. – „Moc tě miluji. Více než svůj život, nemůžu tě opustit, ale ani svou dceru. Pokud jsi připravena přijmout nás oba, budu ten nejšťastnější muž na světě!“
Lisa byla z toho, co se dozvěděla, v němém úžasu. Očekávala vše, co se mohlo stát, ale to, že její milovaný má dceru a dokonce v dětském domově, o tom se jí ani nezdálo. Toto nemohla předvídat dokonce ani její ženská fantazie.
„Jsi hlupák“ – řekla a pohladila muže po vlasech. – „Myslela jsem si, že máš milenku a ty mi tady mluvíš o dítěti! Bála jsem se!“ – usmála se o objala přítele. – „Ne, nedokážu opustit dítě, když i já sama budu mámou!“
Nikita vše pochopil a pevně objal svou přítelkyni. Zabořil si tvář do jejích vlasů a zapomněl na všechny problémy na světě.
„Jsem šťastný!“ – zašeptal Lise do ucha. – „Jsi mé největší požehnání.“ – řekl a políbil ji.
Brzy se vzali. První věc, kterou udělali bylo, že si vzali malou Mášu z dětského domova k sobě, pak se jim narodil syn Váňa a a oni se stali šťastnými rodiči najednou dvou dětí. Zdá se, že štěstí si našlo domov v jejich velké a hlučné rodince. Lisa dokázala přijmout a milovat Mášu jako svou vlastní dceru, a ona její city opětovala, v Lise si našla milovanou maminku.
