„Můj syn přestal žít. Jen přežívá.“ Matka pláče nad osudem Jakuba, kterého jeho manželka dusí na dně

Těhotenství změnilo všechno

Veronika oznámila těhotenství náhle po návratu z dovolené. Jakub byl šťastný, ale jeho matku popadl neklid. Hormony, výkyvy nálad – to všechno přešla s nadějí, že po porodu bude lépe. Jenže místo vděku a úsměvu přivítala synovu květinu házením do koše. A to byl jen začátek.

Všechno špatně – a vina vždy na něm

Z Veroniky se stala ledová královna. S ničím nebyla spokojená. Hlášky typu „já nejsem chůva“ nebo „udělej to sám“ se staly denním chlebem. Vnuka nechávala na babičce bez jediné známky uznání. Jakub se pomalu měnil – z vedoucí pozice odešel, aby mohl být doma, věnoval se dítěti, obětoval se. A co dostal? Posměch. „Jsi nikdo. Visej mi na krku.“

Chřipka? Umývej podlahu

Když onemocněl, nedostal ani čaj, ani polštář. Místo toho ho jeho žena nechala s horečkou mydlit podlahu. Sama se válela s telefonem. A když přijela matka a chtěla si odvézt dítě, aby se nenakazilo? Byla odmítnuta. O scéně, která následovala, mluví dodnes se slzami v očích:

„Seděla jsem v kuchyni a brečela. Viděla jsem muže, který kdysi zářil, a dnes sotva stojí na nohou. Ničí ho. A on to nechá.“

Láska, nebo manipulace?

Jakub všechno omlouvá, snaží se pochopit, vysvětlit. Ale matka vidí jiný obraz: syn, který dřív dovedl vést firmu, dnes nezvládá vést vlastní život. Veronika vládne, diktuje, a přitom si stěžuje, že je sama obětí. Chlad, výčitky, hrozby – to je denní realita jejich domácnosti.

Co dělat, když syn nevěří vlastní matce?

„Cítím, že ho ztrácím,“ říká jeho matka. „Nevím, jak mu pomoct. Už mě neposlouchá. Zavřel se do sebe. A když se podívám do jeho očí, vidím jen prázdno.“

Věří, že ještě není pozdě. Že jednoho dne Jakub pochopí, že tohle není láska – jen emocionální vězení. Ale bojí se. Co když bude příliš pozdě?

Co byste udělali vy? Mlčeli, nebo promluvili? A jak zachránit někoho, kdo se odmítá zachránit sám?