Muž zůstal naprosto sám se 13ti měsíčním dítětem: Tohle je jeho vzkaz ostatním lidem

Vzali jsme se z lásky a stali jsme se rodiči z vlastního rozhodnutí. Moje dcera byla tím nejlepším darem, jaký mi kdy dala. Bohužel, nestihli jsme si ji užít… Začalo to obyčejnou horečkou a pak strašnými bolestmi kolen. Testy to objasnily: Rakovina. Pořád jsem jí říkal, že to překonáme, ale moc tomu nevěřila. Dělala vše pro to, aby byla mně a našemu dítěti co nejblíže. Protože věděla, že pokud půjde do nemocnice, už nikdy nevyjde. Skutečně, když už to nebylo možné a musela být hospitalizována, šla do nemocnice a nikdy z ní nevyšla. Léky nezabíraly, každý den se její stav zhoršoval.

Fotografoval jsem jí holčičku, ale v posledním stadiu už neviděla. „Chodí?“ ptala se mě. „Ano,“ řekl jsem a ona se usmála. „Odešla“ jednou odpoledne, těch 5 minut, když jsem šel dolů do stánku po vodu. Nechtěla mi zemřít v náručí, aby mě netraumatizovala na celý život. I ve smrti mě milovala… Vrátil jsem se domů. V den pohřbu jsme spolu zamávali její mámě a pozdravili se její malou rukojetí? Ve dnech jsem předstíral, že jsem klaun a v noci jsem zhasl světlo, zapálil její svíčku a plakal. Mnoho nocí jsem prosil Boha, abys pro mě přišel, ale ráno, když se moje holčička vzbudila a ptala si mléko, jsem toho litoval. Byly chvíle, kdy jsem ji potřeboval víc než kdykoli předtím.

Když měla moje holčička křeče z horečky, když jsme ji křtili, když šla první den do školky, když mi volali učitelé, abych ji vyzvedl, neboť měla v polovině roku separační úzkost, když mě vyhodili z domu a našel jsem si jakoukoli práci, neboť jsem se bál, že moje holčička bude hladová. Pro případ, že bych neměl potřebné věci, abych ji mohl zajistit. Takto uplynulo šest let. Dnes je stejná jako její máma a já stojím hrdě po jejím boku, hrdý na to, že navzdory tragédii, kterou jsme dlouho prožívali, z naší lásky zůstalo něco velmi důležitého, to, o čem si nikdo nemyslel, že vydrží.

Moje dcera ví, že její máma zemřela na rakovinu. Řekl jsem jí celou pravdu. Na začátku jsme prožívali velmi obtížné období a pak ještě další. Když jste s dítětem sami, každý den vám připadá, jako by se zasekl na začátku, jako by nikdy nebyl další. Jako by se čas zastavil. Nový rok jsme strávili se slzami, Vánoce se smutkem, léto zavření v bytě, protože jsem si nemohl dovolit jít ani na naši chatu, která byla léta zavřená, téměř od manželčiny smrti.

Není to lehké, ale dá se to překonat. Nakonec se to překoná. Je to o tom, nechat čas a dítě dělat svou práci. Velká práce mé dcery, stala se mou hnací silou a důvodem, proč jsem nenásledoval manželku. Nevzdávejte se, pro každého a pro každou se něco najde. Stačí se ráno vzbudit a říct si: „Díky Bohu, že je na světě někdo, kdo má rád mé dítě“.

Podělte se o tento příběh i se svými přáteli.