„Ne pro mě, pro mamku!“ Manžel chtěl test otcovství na naši dceru, protože jeho matka nevěří, že je jeho

Manželovu matku Alžbětu znala už od počátku vztahu. A od samého začátku tušila, že bude problém. „Nežeň se s ní,“ šeptala Alžběta synovi do ucha. „Je až moc hezká, bude ti zahýbat.“ Tehdy se tomu s Petrem smáli. Ale dnes už se Jana nesměje. Z „žertů“ tchyně se stala noční můra.

Vše začalo hned po svatbě. Nečekané návštěvy, telefonáty, otázky na kolegy. Jednou dokonce vtrhla do Janiny práce. „Přišla jsem se podívat, kde pracuješ.“ Jana stála v open space kanceláři a červenala se hanbou. Pak přišla neschopenka v těhotenství — a bušení na dveře. Tchyně bez pozvání, zvonící a kopající do dveří, protože „má právo vědět, co děláš“.

A pak se narodila holčička.

„V naší rodině se rodí jen kluci,“ sykla Alžběta. „Tohle není náš gen.“ Pro ni byla dívka důkazem nevěry. Jana mlčela, odmítla s ní komunikovat. Petr k matce jezdil sám. A ona mezitím dál šířila pochyby jako jed.

Ale pak Petr přišel s tím návrhem.

„Já to dítě miluju. Ale mamka je jako posedlá. Já už to nevydržím…“ Jana na něj zírala a jen tiše pronesla: „Jestli potřebuješ test, udělej si ho. Ale pak požádáme o rozvod.“

Nešlo jen o Alžbětu. Šlo o Petra. O jeho selhání postavit se matce. O to, že dovolil, aby jedovaté slovo zničilo jejich vztah. Důvěra, jednou narušená, se těžko obnovuje.

Jana se rozhodla: nehodlá tančit podle cizí písně. A pokud to znamená rozpad rodiny, je ochotná nést následky. Protože lepší je být sama, než být obklopená lidmi, kteří vám nevěří.

A Petr? Musel si vybrat. Mezi matkou a manželkou. Mezi minulostí a budoucností.