Nenáviděla ji, ale když onemocněla, dala jí ten největší dar
Důvodem rozvodu s jeho manželkou byla jiná žena, se kterou jim vztah nakonec nevyšel.
Děti mě roky otravovaly život, a když začaly dospívat, dělaly mi neuvěřitelné problémy. Jeho dcera zašla tak daleko, že mi nadávala do tváře a proklínala mě, zatímco jeho syn byl mírnější a přede mnou alespoň nikdy nic neřekl, ale za mými zády vím, že nadával.
Můj manžel nikdy otevřeně nevystoupil a nikdy se mě nezastal, možná proto, že se cítil vinen, že rozvod, za který byl zodpovědný, tak velmi ovlivnil jeho děti.
Každopádně asi 5-6 let byl náš dům hotovým peklem a náš křik a hádky bylo slyšet po celém okolí, ale byla jsem trpělivá, protože jsem byla chápavá a moc jsem svého manžela milovala. Situace se trochu uklidnila, když jeho dcera dospěla, ne že by nedocházelo k hádkám a obviňování.
Pro tyto děti jsem byla vždy ta děvka, která se dostala mezi jejich rodiče a rozbila jim rodinu. Mnohokrát jsem se jim snažila zavolat na dobrou noc a vysvětlit jim, jak se věci mají, ale za ta léta měly tak vymyté mozky, že to nedokázaly jasně vidět. Před několika lety mi náhle zemřel manžel a já zůstala na světě úplně sama.
Nemám děti, moji rodiče jsou mrtví.
Můj manžel byl mou jedinou rodinou, ale bohužel odešel a mně zbylo jen několik přátel. Jeho smrt zničila děti, které od toho dne nejenže nepřišly domů, ale ani jednou mi nezavolaly. Mezi mnoha věcmi bylo i rozdělení majetku.
Před manželovou smrtí jsem mu v jednom rozhovoru řekla, že pokud někdy sepíše závěť, chci, aby mi odkázal pouze domek, ve kterém jsme bydleli, abych měla na stáří střechu nad hlavou. Se vším ostatním, domy, pozemky, poli, penězi, si mohl dělat, co chtěl.
Jak se ukázalo, jeho děti chtěly mimo jiné i tento dům.
Děti vedly se soudy úplnou válku, ale nakonec mi dům zůstal. Nechápala jsem, proč mě tak nenávidí. Nikdy jsem jim neřekla ani slovo. Vždy jsem je ráda viděla, starala se o ně, vařila jim, pomáhala jim s domácími úkoly, stála jsem u nich jako druhá matka, aniž bych za to něco žádala a ony mě i teď, když byly starší, byly připraveny ublížit.
Rok po manželově smrti mě některé závažné příznaky donutily odejít do nemocnice, kde mi diagnostikovali selhání ledvin. Zkrátka, potřebovala jsem okamžitou transplantaci, jinak bych zemřela. Nikomu jsem to neřekla. Nechtěla jsem, aby se to někdo dozvěděl. Byla jsem na seznamu, ale šance nebyly moc velké.
Pokud by se našel dárce, fajn, jinak bych mohla zemřít, bylo mi to jedno. Chtěla jsem najít jediného muže, kterého jsem milovala a to mi stačilo.
Manželova dcera se to nějak dozvěděla. Nikdy jsem nezjistila jak. Zavolala mi, aby se mě zeptala jestli je to pravda. Když jsem odpověděla kladně, přišla ke mně a poprvé po letech jsme si povídali jako normální lidé. Změkla a poprvé se mi podívala do očí. Bylo zřejmé, že zpráva o mé situaci ji rozrušila. Možná se i ona cítila vinná.
Od toho dne přicházela domů každý den. Měla výčitky a hledala způsob, jak mi to dokázat. Pomáhala mi s vařením, s domácími pracemi, chodila nakupovat, brávala mě na procházky, až jednoho dne přišla domů a nechala na stole balíček testů.
Když jsem se jí zeptala, co to je, řekla něco, co mě přimělo podívat se na život v jiném světle: Tajně přede mnou navštívila mého lékaře v nemocnici a požádala ho, aby ji otestoval, zda je vhodnou dárkyní. A byla! Kupodivu, byla! Tato dívka, která si tolik let přála moji smrt, mi najednou přišla říct, že by mi chtěla darovat svou ledvinu, aby mi ji mohli transplantovat, a abych dostala druhou šanci na život.
