Noví arogantní sousedé z mého trávníku udělali parkoviště – jsem stará, ale můj plán byl nelítostný

Poprvé jsem tomu nemohla uvěřit – obří pickup zaparkovaný přímo uprostřed mé dokonale zastřižené trávy. Pomalu jsem vyšla ven a slušně požádala, ať vůz odstaví jinam. Odpověď? Jen povýšený pohled a slova, která mě šokovala.

„Máme tři auta a jen dvě místa. Vy auto nemáte, tak co to řešíte?“

Nejsem jen stará paní

Znovu jsem je požádala. Marně. „Budeme parkovat tam, kde potřebujeme,“ odsekl manžel – mohutný chlap s věčným zamračením.

Ale podcenili mě. Tělo mi možná dosluhuje, ale hlava slouží dobře. A trávník? Ten pro mě není jen tráva – je to hrdost. A tak jsem se v noci pustila do akce.

Plán, který je potopil – doslova

Znám každý centimetr mého pozemku – včetně zavlažovacího systému. V garáži jsem našla starý rezavý šroubovák a nastavila trysky přesně na místo, kde parkují.

Druhý den, ve 14:00, jsem si s čajem sedla k oknu a sledovala. Auto tam stálo znovu. A pak – voda! Geyzíry silného proudu vytryskly z trávníku a zasáhly auto plnou silou. Všude bláto, voda, chaos.

Truck se začal propadat. Centimetr po centimetru mizel v mazlavé pasti. Sousedé vybíhali ven a zoufale se snažili auto dostat ven. Marně. Kola hrabala a stříkala bláto všude kolem.

Zkáza s úsměvem

Trvalo hodiny, než přijel odtah. Řidič jen zakroutil hlavou. „Tohle jste vážně zkusili? Na tomhle terénu?“

Když konečně auto vytáhli, byla moje tráva zničená. Ale já už měla fotky – každý výmol, každé zničené stéblo.

Úder úřední cestou

Druhý den jsem šla na městský úřad. S důkazy v ruce. Za týden dorazil inspektor. Pokuta za parkování na cizím pozemku. Pokuta za poškození majetku. A ještě náklady na sanaci půdy. Tisíce dolarů.

Přišli ke mně. Naštvaní, rudí vzteky.

„Vy jste to udělala schválně!“ řval manžel.

Usmála jsem se. „Říkal jste, že budete parkovat, kde chcete. Tak jen zaplaťte.“ Zavřela jsem jim dveře před nosem.

Konec a klid

Od té doby už na mém trávníku nikdy nezaparkovali. Téměř se mnou nemluví. Ale já je občas zahlédnu, jak na mě koukají z verandy – s pohledy, které pálí.

A já? Já se jen usměju. Sladce. Nevinně.

Jsem stará. Jsem malá. Ale s mojí zahradou si nikdo nezačne.

Bez následků rozhodně ne.