Oldřich Vízner už naplánoval svou poslední cestu: „Ze mě vyroste strom,“ řekl herec s noblesou sobě vlastní

V rozhovoru se svěřil, že nechce po sobě zanechat pomník ani náhrobek. Jeho velkým přáním je být po smrti proměněn ve strom, který poroste na místě, které pro něj mělo obrovský význam – na jeho milované chalupě u Plzně.

„Já jsem viděl jednou jeden krásný film, kde umřel mladý tatínek a oni mu vykopali na zahradě díru a podle stromu, který mu patřil podle Keltů, vybrali strom, zasadili a nasypali tam ten popel,“ vzpomínal herec.

Jeho stromem je modřín

Inspirací pro tento nápad se stalo právě keltské znamení stromů. Po zjištění, které dřeviny odpovídají jeho datu narození, zjistil, že jeho osobním stromem je modřín – a právě ten by měl symbolizovat jeho nový začátek po konci.

Tento nápad v něm zakořenil natolik, že si nechal ověřit i konkrétní možnosti uložení popela, aby bylo vše v souladu se zákonem. Chce být stromem, ne náhrobkem.

Zpět ke kořenům – doslova

Chalupa, o níž herec mluví, není obyčejným domem. Jde o bývalý mlýn z 18. století, který si pořídil ještě během manželství s herečkou Janou Šulcovou. Pro Víznera byla vždy útočištěm, místem klidu a rovnováhy.

Přestože byl dům několikrát vykraden, Vízner na něj nikdy nezanevřel. Dokonce přiznal, že v určitém období nechal dveře otevřené, aby zloději zbytečně nezpůsobili škody. Takový byl jeho vztah k věcem – ne lpění, ale pochopení.

Parkinsonova choroba a život v léčebně

V posledních letech však herce trápí vážné zdravotní problémy. Parkinsonova choroba mu postupně vzala část sil a v současnosti pobývá v léčebně dlouhodobě nemocných. I přesto neztrácí důstojnost a dokáže hovořit o smrti s pokorou a přirozeností.

Podobný osud měl podle jeho slov i jeho dědeček, jehož popel byl rovněž uložen pod stromem. Tato představa návratu k přírodě je pro Víznera útěšná – a svou vizí inspiruje i další, jak se postavit k odchodu z tohoto světa bez strachu a patosu.

Ze života vzešel, v přírodě zůstane

Zní to poeticky, ale je to hluboce lidské. Oldřich Vízner nechce nic víc, než být součástí světa, který tak miloval. V podobě modřínu, který bude růst z jeho popela, by tak i po smrti symbolicky zůstal součástí krajiny, kde prožil nejšťastnější chvíle.

A možná právě tím zůstane navždy živý – v přírodě, ve vzpomínkách i ve svém tichém odkazu.