ORLICE RADÍ MATCE: „NEUČ DÍTĚ ZŮSTAT V HNÍZDĚ. NAUČ HO LÉTAT.“

Žena překvapeně přikývla, ale pak se jí z očí vyhrnuly slzy: „Mám strach. Blíží se narození mého syna a já jen chci, aby měl krásný, snadný život. Ale jak poznám, že ho vychovávám správně?“

Orlice se k ní snesla blíž a posadila se vedle ní. „Výchova nikdy není snadná. Není o pohodlí. Právě naopak. Když se narodí moje mláďata, jejich hnízdo je měkké, vystlané peřím a trávou. Ale jakmile přijde čas naučit je přežít, všechno měkké odstraním. Zůstanou jen trny.“

Žena ztuhla: „Trny? Proč bys jim to dělala?“

Orlice ji vážně pohlédla do očí: „Protože nepohodlí učí. Trny je donutí hnout se, hledat lepší cestu, růst. Pokud by bylo hnízdo pořád měkké, nikdy by se nic nenaučily.“

Žena se zamyslela, ale pochybnosti ji neopouštěly. „A co když spadnou?“

„Shazuji je do vzduchu,“ odpověděla orlice. „Nejdřív padají. Ale já je chytím. Zvednu je svými drápy a hodím znovu. Zase a znovu. Až se naučí létat samy. A pak… už jim nepomáhám.“

Žena se na ni dívala s dojetím a nepochopením zároveň. „Necháváš je jít?“

„Neučím závislost. Moje mláďata musí být silná. Pokud bych je chránila navždy, zničím jejich budoucnost. Musí najít svou cestu. A já jim věřím.“

Žena se zhluboka nadechla a položila ruku na své bříško. „Takže mám nechat svého syna někdy bojovat?“

Orlice přikývla: „Není to utrpení. Je to učení. Největší láska není v tom chránit je před vším – ale naučit je létat. I když to znamená sledovat, jak občas spadnou.“

Žena se rozloučila, poděkovala jí a pokračovala dál – připravena být matkou, která své dítě naučí stát na vlastních nohách.

Protože orli nevychovávají závislé mláďata. Učí je překonat bolest, nepohodlí, neúspěchy. A tím je připraví na svět.

Ať už jste matka nebo otec – nebojte se vidět své dítě chybovat. Jste tady proto, abyste ho zvedli, když to bude nejvíc potřebovat. Ale také proto, abyste mu věřili, že zvládne létat samo.

Nechcete dítě, které zůstane v hnízdě. Chcete orla, který umí létat vysoko.