Paní Marianna má čtyři děti, ale nikdy ji žádné z nich nepozvalo k sobě domů. Tohle je důvod
Děti ji nikdy nepozvali do svého domu
Devětašedesátiletá Marianna je velmi osamělá, přestože má čtyři děti. Děti, které cestovaly po celém světě a uspořádaly si svůj život daleko od ní. Starší žena má dojem, že dnes ji už nepotřebují a ani se nesnaží předstírat opak.
,,Kdykoli se vzbudím, jsem si jistá, že tentokrát se nemýlím, můj pocit je dobrý a dnes buď zavolají, dostanu dopis, nebo přijdou. To poslední by bylo největším štěstím, ale první dvě možnosti by mě také potěšily, protože pro někoho velmi žíznivého je i doušek vody život zachraňujícím pokladem. A já jsem velmi žíznivá“, říká paní Marianna.
,,Mám čtyři děti. Žádné z nich jsem neviděla už více než dva roky. Cestovali po celém světě, uspořádali si životy daleko ode mě a já už pro ně nebyla potřebná. Ani nepředstírají opak.“
Když devětašedesátiletá žena osloví své děti, jen jí řeknou, aby „pokračovala ve svém životě“. Často ještě dodají, že „pro ně je každá minuta vzácná a kromě toho nemají s ní o čem mluvit.“
„Proč bych měla ráno vstávat?“
Paní Marianna je vdova. Pan Andrej, který byl duší její společnosti, před časem zemřel. Díky němu měli oba mnoho přátel. Když byl pryč, všechno se změnilo o 180 stupňů.
,,Zvykla jsem si na to, že je tu vždy, když ho potřebuji, ale když jsem se musela poprvé zabývat důležitou a těžkou situací, všechno jsem pokazila a nechala to tak. Byl to okamžik, kdy jsem si začala opakovat: jsi beznadějná, nejsi dobrá, zemřeš sama v tomto životě, protože dosud jsi visela na svém manželovi, a když je pryč, letíš dolů! To bylo několik měsíců po jeho odchodu. Najednou jsem si všimla, že kolem mě je jaksi ticho; první smutek prošel, dokonce i moji blízcí odešli žít svůj život, děti odešly, nikdo mě nepozval k sobě ani mě nenavštívil. Pomalu jsem ztratila touhu jíst, uklízet, opustit dům a dívat se na televizi“, vysvětluje v rozhovoru 69letá žena.
„Předstírala jsem, že je všechno v pořádku“
Přestože děti Mariannu nikdy nepozvaly domů, čas od času jí zavolaly. Ptali se, jak se má, co dělá a co bude dělat, co jen potvrdilo její přesvědčení, že volají jen proto, aby nelamentovala. 69letá žena lhala, že je všechno v pořádku. A oni jí věřili.
,,Podle hlasu bych věděla, že je některé z mých děti ve stejné situaci jako já, ale oni to necítí, takže jsou spokojeny s jakoukoli lží. Ano, je to dobré, ve všem se zlepšuji, nemusíte se se mnou obtěžovat, zopakovala jsem a oni s radostí akceptovali, že jejich máma to zvládla a je silná.“
V minulosti Andrej své milované řekl, že „jediná věc, kterou může udělat pro své dospělé děti, je aby byla zdravá a nezávislá, aby se o ni nemuseli bát!“ Nyní se tvrdě učí, že v tom měl její manžel naprostou pravdu.
Začátek nového života
Jednoho dne šla paní Marianna na lékařskou prohlídku. Tam si přečetla leták adopčního centra „Tuli luli“, které hledalo dobrovolníky na péči o kojence. Šlo o děti, které byly opuštěny, ponechány v nemocnicích nebo čekající na adopci. Děti, ke kterým nikdo nepřišel. Úkoly zahrnovaly běžnou péči a zajištění fyzické a duševní blízkosti. Stručně řečeno, všechno, co dítě, které se právě narodilo, potřebuje. Dobrovolník dostal maximálně dvě děti, o které se měl starat, ne více, aby jim mohl věnovat sto procent své pozornosti a aby ti malí drobečci cítili, že je o ně postaráno a že je někdo miluje.
Paní Marianna si to promyslela a rozhodla se jít na adresu uvedenou na letáku, aby se dozvěděla všechny podrobnosti o dobrovolnictví. To byl začátek jejího nového života! Starala se o malého Adama, který byl nalezen v tašce na nádraží. Oba si na sebe rychle zvykli.
,,Někdy, abyste někomu přinesli úlevu, stačí být s ním. V „Tuli luli“ říkají: „Ačkoli je váš hlas chraplavý a falešně zpíváte, je to hlas, který je pro dítě ten nejkrásnější, protože zpíváte jen pro něj.“ Mají pravdu: uplakaný Adam se vždy uklidnil, když jsem mu hlasem chraplavým od emocí zamumlala starou ukolébavku. „Z popelnice na Adamka jiskřička mrká…“. Možná si to navždy zapamatuje? Nemožné? Je příliš malý? Kdo ví…“
O nějaký čas později byl Adam adoptován. Našel úžasné rodiče a prarodiče, kteří mu dali všechno. Paní Marianne to nebylo líto, právě naopak. Byla velmi šťastná, že dítě má pořád šanci na normální život. Potom se devětašedesátiletá žena starala o nemocnou Natálku, která později zemřela. Potom to byli Kasper, Markus, Katarina a Julia, kteří jsou s ní dodnes.
Paní Marianna je přesvědčena, že pokud má sílu, „Tuli luli“ se na ni bude moci spolehnout. Péče o jiné děti jasně vyplňuje prázdnotu, která byla vryta do jejího srdce, od kdy její děti začaly žít svůj vlastní život.
