Pár dní po svatbě jsi od manžela vyslechla slova, která raní každou ženu. Tohle si nezasloužila!

Martina nikdy nebyla typ věšáku a už na základní škole se její děti smály, že vypadá jako karbanátka

Děcka byly k ní kruté a nenechali na ní nitku suchou, ale snažila se nikomu nedávat najevo, že by se nemusela líbit. Snažila se ze všeho žertovat a chovat se, jako by se nic nestalo. Zřejmě i díky tomu si časem našla spoustu přátel, lidé si jí začali opravdu vážit a vážit si toho, jaká je, ne jak vypadá.

Mnohdy se snažila zhubnout, ale žádné diety, návštěvy posiloven či bazénu jí k této změně nepomohly. Rozhodla se, že jakmile se přijme taková, jaká je, nebude se snažit zapadnout mezi momentálně mediálně populární kánony krásy. Také hluboce věřila, že potká muže, který ji ocení.

S kily navíc jsem se nikdy moc netrápila, ačkoli byly i těžší dny. Nemůžu říct, že to na mě přišlo, ale snažila jsem se s tímto stavem vyrovnat. Když jsem Petra poznala v prvním ročníku studia, byla jsem jím okouzlena. Dobře sečtělý, inteligentní, bystrý a velmi pěkný, upoutal mou pozornost. Jaké bylo mé překvapení, když mě tento dokonalý muž požádal, abych s ním šla do kina. Nejprve jsem si myslela, že si potřebuje jen promluvit o problémech se vztahy, ale po pár měsících jsem věděla, že se o mě velmi zajímá. Ušetřím si detaily, ale mohu říci, že za rok a půl našeho setkávání Petr splňoval má přání. Zdálo se mi, že mi četl myšlenky.

 

Svatba byla v létě, hosté přišli z celého Slovenska a já jsem stála před oltářem v XXXL šatech. Peter mě ujistil, že vypadám jako ideál a že o takové ženě snil. Škoda, že jsem tenkrát nevěděla, že je to všechno hra a pár dní po naší svatbě se to dramaticky změní.

Neměli jsme moc peněz, tak jsme se vydali na svatební cestu k chorvatskému moři. Před společným odchodem jsme šli do obchodu koupit pro mě nezbytné věci, doplňky, krémy a plavky. Myslela jsem si, že od doby, kdy si mě Petr vzal, myslí si, že jsem pro něj ten nejlepší kandidát na manželku a má mě rád takovou, jaká jsem. Bohužel ne…

Vyzkoušela jsem si dvoudílné plavky, protože jsem věděla, že příští týden bude teplo. Nechtělo se mi smažit v jednom kuse.

Oblékla jsem si plavky, roztáhla závěs v šatně a zeptala jsem se manžela: „Tak jak vypadám?“

Ale co jsem od něho slyšela: „Martina… Žena, schovej se a nestraš lidi, protože to uvidí někdo jiný.”

Reagovala jsem se smíchem, protože můj manžel nikdy taková slova nevyslovil. Pár dní se zdálo, že je všechno v pořádku, ale pořád jsem měla v hlavě slova, která jsem od něj slyšela v obchodě.

Je čas odejít. V Chorvatsku jsme měli nocleh ve velmi pěkném hotelu, kde nám bylo vše k dispozici. K dispozici byl také bazén, sauna, 3 jídla denně a dalo se půjčit kola – můžete si naplno odpočinout. Už během večeře za námi přišla milá servírka s otázkou, jaké jídlo bychom si dali druhý den na oběd. Na výběr bylo několik jídel a měla jsem spoustu problémů, co si vybrat.

Už jsem viděla, že Peter začíná být netrpělivý.

Chytil mi jídelníček z rukou a otočil se k hezké servírce: „Víte, jaké to je, když jsi tlustý, sníš raději dvě jídla. Ne to, co se vám líbí, protože vidím, že forma není v pořádku.”

Zarazilo mě to. Jak mohl?! Koneckonců, byly to naše líbánky a já jsem měla být ženou jeho snů.

Nemohla jsem tam déle sedět. Vzala jsem si klíč a odešla do svého pokoje. Plakala jsem a čekala, až si se mnou Peter přijde popovídat. Bohužel přešla jedna, dvě a tři hodiny a on se do svého pokoje nevrátil. Hloupě jsem si myslela, že se něco mohlo stát a začala jsem si vyčítat, že jsem odešla od stolu. Vyšla jsem z pokoje a šla na chodbu v naději, že získám nějaké informace o mém manželovi. Když jsem scházela po schodech, už jsem slyšela jeho smích vycházející z hotelové kavárny.

 

Vešla jsem dovnitř a co jsem viděla? Peter seděl za jedním stolem s servírkou, která dříve obsluhovala náš stůl, popíjel s ní víno a držel ji za ruku. Rozzuřená jsem k nim popošla, chytila ​​ho za ruku a zeptala se, co dělá.

Věnoval mi arogantní pohled a odpověděl: „Mám noc. Jsem přece na dovolené a potřebuji nějakou zábavu v obklopení krásné ženy. Nemyslela sis, že s tebou strávím noc v posteli, že? Už ses někdy viděla v zrcadle?”

Toto bylo určitě přehnané. Zkusila jsem se ho zeptat, o co jde, když jsem si balila věci, ale s tím posměšným úsměvem na tváři mi nic neodpověděl. Přišla jsem domů, sbalila si věci z jeho bytu a vrátila se k rodičům. Od těchto událostí uplynuly dva roky, ale pro mě jsou stále živé a nemohu důvěřovat žádnému muži. Chodím na setkání s psychologem a povídám si o tom, abych se opět cítila za něco . Opět jsem se snažila zhubnout pár kilo, abych se pro někoho cítila výjimečně, ale rozhodla jsem se, že tohle není cesta. Možná bych neměla, ale pořád věřím, že mě někdo bude opravdu milovat takovou jaká jsem a ocení všechny mé vlastnosti a bude milovat mé výhody a nevýhody, nebude mě urážet a bude se mnou v dobrém i špatném.

Co si o tom myslíte? Napište nám komentář…

Pokud vás tento příběh zaujal, sdílejte jej is přáteli!