Podvodníci zavolali babičce, že její vnuk má vážné problémy. To, jak situaci vyřešila, je k nezaplacení

„Kolik potřebujete?“

„20 tisíc!“ rezolutně prohlásil na druhém konci drátu. „Připravte peníze, nyní k vám přijde náš muž! A o tomto volání nikomu nemluvte, jinak vnuk určitě půjde do vězení!“

„Ale doma tolik peněz nemám,“ vzlykala babička. „Musím jít do bankomatu a ten je na druhé straně města.“

„Jděte ven, stříbrný Jeep přijde k domu a odveze vás, kam potřebujete. A pamatujte – nikomu ani slovo! Je to ve prospěch vašeho vnuka.“ Když řidič projel polovinou města a zastavil se u banky, přitiskl si prst na rty na znak, aby babička nikomu nic neříkala. Maria Ivanovna mu odpověděla stejným způsobem. Za půl hodiny se vrátila.

„Zapomněla jsem PIN kód z karty,“ těžko si povzdechla. „Musíme jít na chatu. Mám to tam, v sešitě napsané.“

Maria Ivanovna odešla z chaty, která byla třicet kilometrů od města, se dvěma kapsami brambor a síťkou cibule.

„Nalož to do kufru a pojďme!” řekla znuděnému chlapci.

„Do banky?“ zeptal se.

\“Domů.\“ odsekla Maria Ivanovna. „Nebudu snad chodit do banky s bramborami?! A po cestě se zastavte v blízkosti supermarketu, musím si koupit chléb a mléko.“

Řidič se zamračil, ale nic neřekl. Už se stmívalo. Ten chlap byl nervózní a Maria Ivanovna byla klidná jako vždy.

„Mohl bys pomoci staré babičce, místo toho, aby ses díval jak se vleču s bramborami,“ poznamenala a vystoupila z auta. A podvodník ji poslušně následoval až do pátého patra. A tam ho už čekala policie.

„A co vnuk?“ zadržený zůstal zaskočen.

„Nemám žádného vnuka.“ klidně odpověděla babička.

„Proč pak bylo třeba jít do banky?“

„K zaplacení bytu a telefonu.“

„A na chatě?“

„Abych si odnesla brambory a cibuli domů,“ vysvětlila Maria Ivanovna. „Jděte! Nejsem babička s kočkou, ale policejní majorka v důchodu!“