Pomáhala jsem jim, když byli mladí. Teď si na mě vzpomenou jen o Vánocích

Alena (jméno bylo změněno) má dvě dospělé děti – dceru Janu a syna Tomáše. Vychovala je sama poté, co jejich otec odešel za jinou ženou. Zůstala s nimi v malém bytě na okraji Brna a dřela, aby jim zajistila aspoň základní jistoty. Přes den pracovala, večer vařila, v noci prala a do rána brečela. Ale nikdy se nevzdala.

Obě děti vystudovaly, založily rodiny a rychle se osamostatnily. Alena je dál podporovala – vozila vnoučata do školky, vařila, uklízela, pomáhala s úkoly, byla nepostradatelná. Často „zaskakovala za mateřskou“, když Jana i snacha potřebovaly volno.

A pak děti dospěly. Vnoučata povyrostla. A Alena se stala zbytečnou.

Dříve každý týden zvonil telefon, dnes se ozvou jednou do roka. Když jí loni prasklo potrubí, syn Tomáš jen odsekl: „Zavolej instalatéra, nemám čas.“ Dcera Jana řekla totéž – a její zeť prý „řeší jiné věci“.

Pomohl jí nakonec soused. Mladý muž, kterému kdysi bezděčně udělala nepříjemnost. A přesto přišel. Bez výčitek. Zavřel vodu, opravil potrubí a ani si nevzal peníze. Jeho žena dokonce pomohla s úklidem. A její vlastní děti? Ani nezavolaly, aby se zeptaly, jak to dopadlo.

Od té doby se rozhodla – nebude se vnucovat. A když jí popřály na Silvestra „hodně zdraví“, cítila jen chlad. Dřív měla pro každého oběd, koláče, otevřenou náruč. Teď? Jen ticho. A slzy.

„Možná jsem měla žít víc pro sebe,“ říká si. „Dala jsem jim všechno a dostala zpátky jen chlad.“

A přitom chtěla tak málo – pár slov, úsměv, zájem. Ne peníze. Jen vědomí, že nebyla jen „babička na hlídání“. Ale člověk. Milovaný. Potřebný.