Poslední cesta starce v dešti: Slova, která už nešlo říct

Déšť mu stékal po vráskách stejně jako slzy. Klekl k náhrobku a tiše pronesl: „Tady je tvoje lípa, holčičko má.“

Před tím – obyčejné ráno

Den začal jako každý jiný – chladný, smutný, zamlžený. Na autobusové zastávce se potkal s mladou dívkou. Její smích ho nejdřív rozčílil, ale když se jí omluvil, překvapila ho laskavostí a pochopením. „Já mám podzimní déšť ráda. Voní, jako by podzim sám dýchal,“ řekla a Josefa její slova dojala.

Vzpomněl si na Libuši. Na ženu, kterou miloval, ale jejíž lásku bral jako samozřejmost. Na chvíle, které nechal proklouznout mezi prsty. Když byla po jeho boku, nemyslel na čas, na křehkost vztahů. A teď mu zůstalo jen ticho.

Láska, která odešla bez rozloučení

„Jdu do obchodu,“ řekla Libuše naposledy. Josef tehdy mlčel. Zbytečná hádka, uzavřenost, pýcha. A pak – náraz, nehoda, konec. Už ji nikdy neobjal. Už nikdy neřekl: „Promiň, že jsem si tě nevážil.“

Když dorazil autobus do Lhotky, mladá dívka vystoupila spolu s ním. Kráčel sám směrem ke hřbitovu, a ona za ním volala: „Kam jdete? Tam přece není nic než hřbitov!“

Josef se otočil. Pohled, který jí věnoval, byl silnější než tisíc slov. Pochopila.

Setkání na místě posledního odpočinku

U hrobu znovu poklekl. Pronesl ta slova, která ho tížila celé roky. Z úst mu plynulo vyznání, omluva, bolest, kterou si nesl jako kříž.

A pak – kroky. Znovu ta dívka. Tentokrát s deštníkem, s empatií, kterou by u cizího člověka nečekal. „Pojďte, ať vám nezmokne duše tak jako kabát,“ řekla tiše.

Možná nebylo vše ztraceno. Možná, i když je pozdě, ještě je čas říct to, co mělo být řečeno. A i když druhý už neslyší, láska má sílu překonat i ticho hrobu.