Před dvěma lety přišla o dceru, ale není připravena ji nechat odejít. Bolest, kterou má, nikdy nezmizí

„Mami, mám tě moc ráda. Je čas, abych odešla. Neboj se.“

Neměla jsem ani odvahu zavolat lékaře, aby přišel potvrdit její smrt. O tři hodiny později zavolali lékaře a pohřební ústav. Naposledy jsem ji viděla oblečenou jako nevěstu na jejím pohřbu. Byla krásná jako za života. Měla hezkou tvář a zavřené oči.

Její čelo bylo chladné, jako byste se dotýkali kamene. Bylo to totéž čelo, kterého jsem se už tolikrát dotkla, abych zjistila, jestli nemá horečku. Bylo to totéž čelo, na které jsem ji líbala tolikrát, když byla malá. Usměvavé dítě, dobré dítě, které milovalo všechno, po čem chodilo.

A přece jsem se musela rozloučit. Musela jsem se přes to přenést a pokračovat v životě. To je to, co musíte udělat, když někdo zemře, jenže ten někdo nebyl jen tak leckdo, ale moje dcera, mé dítě. Chtěla jsem si lehnout vedle ní a zároveň zemřít. Raději bych byla pohřbena s ní, než bych se od ní měla odloučit.

Popíráš a záměrně nedovolíš své mysli, aby si uvědomila, co se stalo. Říká se, že pokud se během prvních dnů nezblázniš, nezblázniš se nikdy. Říká se, že čas léčí. Už jsou to dva roky, co jsem přišla o svou Annu a čím více se mění roční období, tím více mě to bolí. Někdy mám pocit, že se zblázním a přemýšlím, jestli v mém životě opravdu existovala.

Tehdy, v prvních dnech, jsem myslela jen na poslední minuty jejího života a poslední mučivé chvíle před pohřbem. Už nikdy neuvidím její ikonu s obrázkem v Messengeru. Už nikdy neuslyším otevírat dveře a bude to ona. Už nikdy ji neuvidím, jak vchází do kuchyně a ptá se mě, jak dlouho trvá, než se vejce uvaří. Její pokoj je prázdný a tak to i zůstane.

Ale teď? Existovalo její narození, její dětství? Existovala samotná Anna, nebo to byla vize? Jaká je skutečnost? Ta, kterou žiji, nebo ta, kterou jsem žila dosud? Ve dnech, kdy mi není dobře, mě už jen tato myšlenka znepokojuje. Mám pocit, že si z ní dělám legraci. Jak mohu pochybovat o existenci své dcery?

Smutek časem mění formu, mění tvar. První rok byl bolestivý. Bylo to, jako by mě nějaká ruka chytila ​​za srdce a mačkala ho. Nyní je smutek spíše jako plášť, který mi zakryl ramena. Někdy mi pokrývá celé tělo a bolí, jindy jsem schopna bolest snést a postavit se.

Radost má však i jinou podobu. Skutečnost, že v některých chvílích jsem šťastná bez Anny po svém boku, je děsivá.

Co to znamená? Že jdu dál se svým životem? Že se uzdravuji?

Nesnáším slova jako „jít dál“ a „uzdravení“. Tyto pocity se mi zdají naprosto nesprávné. Annu stále nosím s sebou, kamkoli jdu, ne doslova. Cítím ji blízko sebe, ale nemůžu se jí dotknout. Cítím se zoufale, chci se dotknout její ruky, vlasů nebo slyšet její hlas, ale nemůžu. Budoucnost bez svého dítěte si neumím představit. Přežiji, ale už nikdy nebudu žít.

V poslední době jsem začala chápat trvalost této ztráty. Vím, že takhle projde celý můj život.

S každým dalším rokem se vzdálenost mezi mnou a Annou zvětšuje. Její dětství, její vůně, její hlas, její tvář, to všechno začne mizet a na její místo nastoupí něco jiného. To se už začalo dít. Často se mi zdá, že její duch chodí po domě. Určitě mě vidí a slyší, ale ať se snažím sebevíc, nevidím ji.

Mluvím s ní, čtu její zápisníky, kladu její otázky a představuji si, že mi odpovídá svým krásným hláskem a radí mi. Nosím ji všude s sebou, protože na ni nemůžu zapomenout a ani nechci. Někdy mám pocit, že se ztrácím ve svých myšlenkách a nořím se do tmy, ale je mi to jedno. Nejsem připravena ji nechat odejít.

Vím, že toto mé přiznání rozruší mnoho lidí, kteří chtějí, abych se pohnula dál, ale když ztratíte dítě, neexistuje na to lék. Všechno, co můžete udělat, je naučit se žít v nové realitě.

Láska je tady pořád a je nekonečná, stejně jako bolest.

Sdílejte tento příběh i se svými přáteli.