Prezident Petr Pavel jako Václav Havel: 4 velké omyly s Ruskem

Historie českých prezidentů a jejich vztah k Rusku

Všech šest dosavadních českých prezidentů mělo k Rusku silné vztahy. I ten poslední je má. Proč šest? Nepočítám ty, kteří měli k Rusku (Sovětskému svazu) vztah vazalský, daný jejich stranickými, funkcionářskými pouty k Moskvě jako k mocenskému centru mezinárodního komunistického hnutí. Václav Havel byl z těch šesti jediný, kdo měl k Rusku vztah vždy obezřetný.

Tomáš Garrigue Masaryk se o Rusko intenzivně zajímal jako filozof a sociolog. Zajížděl do Jasné Poljany, aby tam debatoval se Lvem Nikolajevičem Tolstým. Lákala jej Tolstého vize – neodpírat zlému, ale nakonec se nedal přesvědčit.

Při své rekonvalescenci na ostrově Capri dlouze debatoval o Rusku a jeho komunismu s Maximem Gorkým, který byl v té době stále jaksi nerozhodný. Nakonec však ve velké práci Rusko a Evropa, která byla třídílná (přičemž třetí díl vyšel nejdříve anglicky a v roce 1996 česky), komunismus odmítl především na základě četby Dostojevského.

Ke konci první světové války se Masaryk rozhodl – po těžkých sporech na dálku s generálem Rastislavem Štefánikem a dalšími představiteli – nezasahovat do ruské občanské války. Nařídil legiím co nejrychleji dojet do Vladivostoku a přes Japonsko a Ameriku se vrátit na evropská bojiště.

S americkým prezidentem Wilsonem jednal o postavení českých zemí ve střední Evropě, právě když byly na předních stránkách novin palcové titulky „Češi ovládají Sibiř!“ Otázka, zda mohli naši dobrovolníci, legie, porazit tehdá ještě jen bandy rudých, zůstane nevyřešená.

Benešovy hluboké omyly

Eduard Beneš plédoval pro „socializující demokracii“. Jako ministr zahraničí a později jako prezident řídil naši zahraniční politiku od roku 1918 do roku 1948. Po celých třicet let disponoval značnou mocí, a tak jeho názory formovaly naši zahraniční orientaci.

V zásadě byla jeho politika založena na obavách z německé rozpínavosti. To mu však bránilo v rozumných dohodách se sousedními státy, což vedlo k chaotické zahraniční politice a čelním sporům.

Ministři zahraničí Krofta a Jan Masaryk byli plně v Benešových službách a nikdy se neodchýlili od jeho linie. Pouze slovenský agrárník Milan Hodža se pokusil naznačit alternativní cesty, ale neúspěšně.

Poté, co mezinárodní konference o zárukách východních a západních hranic Německa v Locarně skončila pro nás neúspěšně, orientoval se Beneš na SSSR, přičemž uzavřel v roce 1935 vstřícnou smlouvu o přátelství.

A to Mukačevo vám dám taky

Po Mnichovu Beneš přislíbil v roce 1939 sovětskému velvyslanci v Londýně, že je ochoten předat SSSR Podkarpatskou Rus. Jako prozatímní prezident v exilu uzavřel v roce 1943 fatální smlouvu o přátelství a vzájemné pomoci.

Přesto byli jeho spojenectví odmítána, a to především Winstonem Churchill. Benešova důvěra ve Stalina byla zaslepená a ovlivněná jeho popsáním Moskvy jako ráje na zemi.

Klaus a Zeman na Východě

Po Benešovi následovalo dlouhé období, kdy prezidenti spíše než vládci státu připomínali tajemníky KSČ. Po Gustávu Husákovi přišlo dvacet let Václava Klause a Miloše Zemana, kteří občas svůj názor na Rusko měnili. Zatímco Klaus byl orientován více na Moskvu, Zeman směřoval k Číně.

Představám obou prezidentů o Západu ale čelila rostoucí apatie ze strany západních mocností a jako by je přestaly zajímat. Tato situace vedla k tomu, že se pokusy o obnovu vztahů s nimi stávaly neúspěšnými.

Vojáky si vezměte domů

Nejprozíravější z prezidentů byl Václav Havel, který vždy stavěl na jasném názoru na Rusko. Jeho postoj vycházel z hlubokého porozumění ruské mentalitě a historickým kontextům země.

I když nikdy v Rusku nebyl, jeho návštěva po převratu byla zásadní a jasně definovala jeho vztah k ruským vojenským silám. Havel věděl, že Rusko je komplikovaný stát s potenciálem agresivity.

Jeho moudrost se projevila i v jeho slovech, že stát, který neví, kde má hranice, nemůže být stabilní. Tato myšlenka silně reflektuje ruskou historii a její důsledky pro okolní státy.

Současný prezident Petr Pavel, jako dlouholetý voják, si je této hrozby vědom. Jeho zkušenosti a znalosti historických procesů z něj činí opatrného vůdce, který chápe důležitost obrany vlasti.

Na veliké dubisko už zapomeňme

Co se však týče občanů České republiky, často mívají tendenci toužit po neutralitě. Ale vážnost situace si mnohdy neuvědomují, což může mít dalekosáhlé důsledky.

Důležité je například, že vstup do NATO, který byl pro Českou republiku klíčovým rozhodnutím, získává podporu většiny obyvatelstva, což svědčí o zralosti nátlaku z exteriéru.

Ačkoli ne všichni prezidenti se mýlili v názoru na Rusko, jejich omyly ovlivnily směřování české politiky. Avšak Václav Havel a současný prezident Petr Pavel se jeví jako výjimky.