Rodiče ji vyhodili těhotnou na ulici. Ona ale přežila a udělala tohle se svým životem. Neuvěřitelné

Něco se mi na něm nelíbilo, tehdy jsem nechápala co, ale navzdory všemu jsem ho velmi milovala.

To, jak se díval na lidi, jak se choval? Byl jakýsi „chladný“, vzdálený, ale ke mně velmi srdečný a já jsem si toho moc nevšímala. 15 dní po jeho odchodu jsem zjistila, že jsem těhotná.

Zpanikařila jsem. První, co jsem udělala, bylo, že jsem mu zavolala. Řekla jsem mu: „Musíme si popovídat, není mi dobře, jsem těhotná.“ Jeho odpověď mě překvapila: „Je moje?“ Nechápu, proč si myslel, že patří někomu jinému. Kdo mu dala toto právo?

Přešla jsem jeho odpověď a řekla jsem mu, že se bojím, že nevím, jak to říct rodičům, že jsou ze staré školy, staromódní, že mě vyhodí. Dobře jsem je znala. „No tak, Maria nedělej dramata. Nyní zavěsím, protože práce nepočká. Zavolám ti později.“

Bylo to naposledy, co jsem ho slyšela. Tím „později“ myslel „nikdy“.

Teď, když jsem matkou, chápu, jak ponižující je taková reakce od muže, kterému bylo řečeno, že se stane rodičem.

Dva dny, ve dne v noci, jsem mu volala. Do práce, na pevnou linku, na mobil. V práci poslouchal můj hlas a zavěsil. Mobilní telefon nebral a na pevné lince se ozvala jeho matka a řekla, že tam není. Moje přítelkyně také zmizela, neodpověděla.

Nedokážu popsat zradu, kterou jsem cítila ani slzy, které jsem vyplakala. Nevěděla jsem, co mám dělat, věděla jsem jen, že nemůžu jít na potrat, nechtěla jsem, nebylo to pro mě. Chtěla jsem pokračovat v těhotenství bez ohledu na to, co se stane. Šla jsem za mámou a řekla jí to. Ona to řekla mému otci.

Následující hodinu jsem byla na ulici.

Jen tak. „Ty mrcho, já tě už nechci ve svém domě,“ řekl můj „drahý otec“ a poslal mě pryč. V kapse jsem měla 50 eur. Koupila jsem si lístek a nastoupila na loď do Pirea.

S očima oteklými od pláče jsem dorazila do Pirea a vydala se k jeho domu. Když jsem přišla, neklepala jsem na dveře, protože jsem si myslela, že když mě uvidí, nepustí mě dovnitř. Čekala jsem, až se objeví a odpoledne přišel z práce. Šel otevřít dveře, aby vešel dovnitř.

Byl překvapen, když mě uviděl, celý zbledl. Řekla jsem mu, že si musíme popovídat, že jsem zoufalá, že mě rodiče vyhodili a jsem na ulici. „Prober si to v hlavě, Maria, skončili jsme a přestaň s těmi lži a těhotenstvím, to vykládej jinde,“ řekl a zabouchl mi dveře před nosem.

Zavolala jsem jeho sestře z utajeného čísla, aby nezavěsila, ale když slyšela můj hlas, zavěsila mi. Neměla jsem kam jít a co dělat, neměla jsem peníze, neměla jsem nic, neměla jsem známé ani příbuzné. Šla jsem na policii a odtud mě poslali do ubytovny.

V ubytovně jsem byla 9 měsíců, vyšetřovali mě lékaři, sledovali sociální pracovníci a setkala jsem se s dalšími dívkami, jako jsem já.

Najednou jsem se ze svého pokoje, ze své práce, ze svého domova a od svých přátel ocitla v bezbarvých pokojích, v cizím městě s cizími lidmi, ale konečně tak velmi vlastními.

Na Nový rok jsme měli malou oslavu, všichni jsme byli těhotní, fotili jsme se, smáli, tancovali a cinkali sklenkami pomerančového džusu. S těmito děvčaty jsem se sblížila, staly se z nás kamarádky, bojovaly jsme spolu. Moji rodiče mě nikdy nekontaktovali. Ani on se nikdy neukázal.

Porodila jsem zdravou holčičku, která se stala celým mým životem, mým jediným příbuzným, jediným člověkem, který mě skutečně miluje. Přešla léta, dnes má moje dcera 4 roky. Už rok jsem s mužem, který mě miluje. Mé dítě miluje, jako by bylo jeho vlastní a žijeme spolu.

Přežila jsem těžké období, otěhotněla jsem neplánovaně, vyhodili mě těhotnou, bydlela jsem v neznámých pokojích u cizích lidí, neužívala jsem si těhotenství, byla jsem prodána tím nejhorším způsobem, ale podařilo se mi vybudovat pravou rodinu, plnou lásky.

Chci poděkovat všem, kteří se o mě a mé dítě postarali a všem dívkám, které stály u mě a dodnes jsme v kontaktu. A když se mě někdy lidé ptají: „Kde jsou její prarodiče? Její otec?“ Říkám jim: „Jsou mrtví!“