Rodiče se rozhodli prodat dům, aby mohli v důchodu cestovat. Ona nyní žije v chudobě v…
Povahové změny se dotkly i mých rodičů. Ne, není to tak, že by se s nimi najednou začalo těžko žít. Žádná z těchto věcí. Jednoduše se zbláznili. Prodali všechny své věci, aby si koupili karavan a vydali se na cestu Evropou. Přesto mi vždy slibovali, že jednoho dne zdědím rodinný dům!
Nevěřila jsem, že se z nich stanou kočovníci
Pokud bych si měla zavzpomínat na své dětství a popsat své rodiče jedním slovem, označila bych je za nudné. Otec byl účetní. Měl na sobě pokrčené kalhoty, košili a sako. Moje máma pracovala na městském úřadě. Začínala jako úřednice. Nakonec byla povýšena na vedoucí kanceláře primátora a tuto funkci si udržela až do odchodu do důchodu, ačkoli za tu dobu došlo na nejvyšší úrovni městské samosprávy k mnoha změnám.
Táta jezdil v rodinném kombi, máma měla malé městské auto. Oba měli nudné záliby: filatelii (otcův koníček) a háčkování (velká vášeň mé mámy). Byly typickými domácími typy. Téměř nevycházeli a když se rozhodli strávit odpoledne ve městě, většinou se po hodině vrátili.
Když odešli do důchodu, začali říkat, že brzy vše nechají a vydají se na cestu po Evropě.
„Koupíme si karavan a navštívíme všechna evropská hlavní města, a pokud budeme dostatečně zdraví, další v pořadí budou Spojené státy,“ těšila se máma.
Nebrala jsem to vážně. Stali by se z mých nudných a předvídatelných rodičů kočovníci? To spíše peklo zamrzne. Brzy jsem však zjistila, že mají v sobě očividně prvek šílenství.
Nedělali si legraci!
,,Dcero, mohla bys nás vzít na nákup?“ – zeptal se můj otec, když mi jednou v sobotu zavolal.
,,Samozřejmě. I já jdu do města, tak tě ráda vezmu,“ – odpověděla jsem. ,,Co se stalo s vašimi auty? Obě jsou v servisu?“
„Ne, nic takového,“ zasmál se otec. ,,Obě už mají nové majitele.“
Nejprve jsem si myslela, že moji rodiče učinili zodpovědné rozhodnutí. Mnozí senioři se totiž vzdají řízení ze strachu o sebe i ostatní řidiče na cestách. Ale táta měl skvělý zrak a máma také. Stárli, ale oba byli ve skvělé kondici. Ne, nemohlo to být rozhodnutí diktováno zdravým rozumem. Myslela jsem si, že mají finanční problémy.
,,Tatínku, je tu něco, co bych měla vědět? Potřebujete úvěr?“
,,Ale kde!“ – odpověděl a téměř vybuchl smíchem. ,,Řekl jsem ti, že jedeme na dlouhou cestu. Auta jsme už prodali a příští týden…“
„Počkej,“ přerušila jsem ho. „Budu tam za patnáct minut.“
Myslela jsem si, že jsou to jen řeči. Dva důchodci kují nemožné plány. Ale opravdu to chtěli udělat! Rychle jsem se oblékla, nastoupila do auta a spěchala, abych je od tohoto hloupého nápadu odradila dříve, než bude pozdě.
Nechtěli mě poslouchat.
,,Co to znamená, že jste prodali svá auta a jedete na cestu?“ – zeptala jsem se ve dveřích.
,,Dobré ráno, dcero. Ráda tě vidím.“ – odpověděla máma pichlavým hlasem.
,,Ahojte, drazí,“ řekla jsem a políbila jsem své rodiče.
,,Teď, když jsme dokončili formality na uvítanou, řekněte mi, co to s vámi do pekla je?“
,,Nechápu, proč jsi překvapená,“ řekl otec. ,,Mluvili jsme o tom před rokem.“
,,Ano, ale myslela jsem, že žertujete.“
,,Jak vidíš, mysleli jsme to vážně. Prodáváme své věci a vyrážíme na vysněný výlet,“ řekla máma šťastná jako teenager.
,,Co to znamená, že prodáváte svůj majetek? I dům?“
,,Samozřejmě. Za něco si přece karavan musíme koupit. A život na cestě stojí hodně. Tyto plány bychom z našich důchodů nedokázali financovat. Pokud se někdy vrátíme, prodáme karavan a koupíme si malou garsoniéru. Víc nepotřebujeme,“ vysvětlil otec.
,,Ale byli bychom rádi, kdybychom se celý zbytek života toulali.“ – dodala máma.
Pak jsem si myslela, že se naprosto zbláznili. Takovou neopatrnost si mohli dovolit v mládí, ale ne ve stáří. Je to nemoudré, nezodpovědné a… prostě hloupé!
,,Zohlednili jste, že se váš zdravotní stav nezlepšuje? Vždyť na tak dlouhé cestě se může stát cokoliv.“
,,Dcero, celý život jsme si dávali pozor. Teď, když jsi dospělá, můžeme si dovolit trochu zariskovat. Kromě toho, kdy bychom si splnili své sny, ne-li teď?“
Rozhodla jsem se vytáhnout ultimátní zbraň.
Opravdu jsem se o ně bála. Tatínek není žádné mládě, a přestože je zdravotně v pořádku, na cestách už nemá reflexy jako dvacetiletý mladík. Navíc v jejich věku přicházejí nemoci náhle a nečekaně. Stane-li se něco špatného a budou v kempu nebo ještě hůře někde daleko od civilizace… raději jsem na to nemyslela.
Avšak ani tato argumentace zdravým rozumem nezabrala, musela jsem apelovat na jejich svědomí.
,,A co dům?“ – zeptala jsem se.
,,Máma ti řekla, že ho chceme prodat. První zájemci přijdou v pondělí.“
,,Ale slíbil si, že ho jednou zdědím.“
,,No… ano, máš pravdu,“ přiznal otec, zjevně v rozpacích a znepokojený.
,,Ale musíme myslet i na sebe,“ zamíchala se do rozhovoru máma. ,,Máš byt a manžela. Žiješ si svůj vlastní život!“
,,To je pravda, ale mám také dvě děti a náš byt má jen dvaapadesát čtverečních metrů.“
Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem slyšela. Rodiče mi vždy říkali, že zdědím náš rodinný dům. Když jsem poprvé otěhotněla a provdala se za Martina, nekoupili jsme záměrně velký byt, protože jsem věděla, že se jednou přestěhujeme. Najednou se ukázalo, že my čtyři budeme muset bydlet ve stísněných podmínkách, protože nyní se ceny nemovitostí dostaly do takových astronomických výšek, že nic většího si už určitě nebudeme moci dovolit.
,,Miláčku, dostala si od nás jídlo, vzdělání a střechu nad hlavou, když jsi byla na nás ještě závislá. Všechno ostatní není naše povinnost, ale naše dobrá vůle,“ – řekla máma.
Jak řekli, tak i udělali.
O měsíc později dokončili prodej svého domu a koupili si zcela nový obytný vůz. Zlobila jsem se na ně, ale vnitřně jsem musela uznat, že se svým majetkem mohou nakládat, jak uznají za vhodné. To však nic nemění na tom, že mě zklamali svým postojem.
Z každého hlavního města nám posílají pohlednici a jednou týdně se online kontaktujeme přes webkamery. Těší se ze svého nového života a neplánují se tak brzy vrátit. Již nyní avizují, že když dobyjí Evropu, dopraví karavan do Spojených států a vydají se na cestu od pobřeží k pobřeží. Jsem ráda, že si plní své sny, ale na druhé straně je mi stále smutno, že promrhali mé dědictví.
