Rodinná válka kvůli bytu: Manžel chtěl přestěhovat svou matku do dceřina bytu!
Zlata byla dcerou Věry z prvního manželství. Teď žila s matkou a jejím druhým manželem Davidem. Vztah dívky a nevlastního otce byl od začátku komplikovaný. David nikdy nepřijal Zlatu za svou. Každá její drobnost ho dráždila. A i když navenek působil jako pozorný partner, jeho vztah k dceři byl plný kritiky a chladu.
Věra dlouho mlčela. Snažila se vyvažovat, omlouvat Davidovo chování i chránit dceru. Ale napětí v domácnosti rostlo.
A pak přišla nečekaná zpráva. Prababička Anna Michajlovna se rozhodla darovat Zlatě byt.
Byt po její zesnulé sestře. Malý, ale v klidné čtvrti a především – Zlatin vlastní.
„Brzy ti bude osmnáct. Potřebuješ vlastní zázemí. To ti pomůže do života,“ vysvětlila Anna Michajlovna, když jim oznámila své rozhodnutí.
Zlata zářila štěstím. Vlastní prostor. Vlastní svoboda. Únik z neustálého napětí doma.
Dokumenty byly rychle vyřízeny. Byt byl přepsán na Zlatu. Začala si plánovat rekonstrukci a představovala si nový začátek.
Jenže radost nevydržela dlouho.
Davidův zájem o byt se probudil okamžitě.
Nejdříve nenápadně. „Mohli bychom ho pronajmout, bude to aspoň něco vydělávat,“ navrhoval u večeře.
Zlata odmítla. Byt si přece chtěla nechat pro sebe na studia.
Když viděl, že pronájem neprojde, přišel s novým plánem. Tentokrát už bez přetvářky.
„Víš, Věro, napadlo mě, že by tam mohla bydlet moje matka. Je sama na vesnici, nemocná, potřebuje být blízko nás. A ten byt stejně zatím leží ladem. To dává smysl, ne?“
Věra zpozorněla. Už věděla, kam tím míří.
„Davide, to je byt Zlaty. Je její. Nikdo nemá právo o něm rozhodovat bez jejího souhlasu.“
David rudnul vztekem. „Ještě je nezletilá. Máš na starosti její majetek. Měla bys myslet prakticky!“
Věra ale zůstala pevná. Byt byl dar od prababičky – s jasným cílem. Pomoc do budoucna.
Když David pochopil, že neuspěje, vybuchl:
„Ve vašem bytě bude místo vaší dcery žít moje matka!“ zakřičel.
„A ten větrník – ven!“ ukázal na Zlatu, která právě v tu chvíli vstoupila do dveří.
V místnosti zavládlo tíživé ticho. Zlata slyšela všechno. Stála jako ztuhlá, nevěříc vlastním uším.
„Tak takhle to je…“ zašeptala.
David se snažil zachránit situaci, ale bylo pozdě. Masky spadly.
Věra udělala to, co měla udělat už dávno.
Jasně a pevně řekla:
„Tady končíš, Davide. Tohle už není tvoje rodina. Jestli se nedokážeš chovat s úctou k mé dceři, nemáš tu co dělat.“
Následovalo rychlé balení. David odešel.
Věra věděla, že ztratila manželství, ale ochránila něco mnohem důležitějšího – vztah s dcerou a její budoucnost.
Zlata se nakonec přestěhovala do svého bytu.
Studium zvládla skvěle, a co je nejdůležitější – žila konečně svobodně, bez strachu a napětí.
Věra sice přišla o partnera, ale získala zpět klid a jistotu, že její dcera vyrůstá v bezpečném prostředí.
A David? Ten se k situaci už nikdy nevrátil. Jen si pozdě uvědomil, že chtít si podmanit cizí majetek a vlastní rodinu, bývá cesta, která vede jen ke ztrátě všeho.
