S manželkou předstíráme, že nejsme doma. Děti a vnoučata si k nám chodí, když se jím to hodí

Pracoval jsem v teplárně, do důchodu odcházíme brzy. Ale nespěchal jsem se usadit doma, proč bych měl? Mám spoustu sil, pořád jsem pracoval. Měl jsme výplatu a jestě k tomu i důchod.

Definitivně jsem odešel z práce, když dcera otěhotněla potřetí. Oslavili jsme to s kolegy a tady jsem doma. Manželka pokračovala pracovat, i když už dělala trochu jednodušší práci.

Dcera porodila dvojčata, chlapci. Vnučka starší už u nás zřídka zůstala, už byla dospěla a věnovala se studiu. Mladší však stále zůstávali u nás. A my, upřímně řečeno, jsme už z toho byli unaveni.

Dcera už je dospěla, zařídila si život a i o děti se mohla postarat. Ale své návštěvy nesnížila, naopak nás považovala za školku, kdykoliv si přála přivedla je k nám a pak vyzvedla, kdy se jí to hodilo. A najednou jsme si uvědomili: ani k doktorovi si nemůžeme zajít, ani jít do muzea o víkendu, vůbec si nepamatuje, kdy jsem naposledy rybařil.

Nemohli jsme jít ani k sousedce na návštěvu, někoho si pozvat na návštěvu. A tady nervy nevydržely. Jednou jsme viděli, že dcera k nám zase vede děti. Ona byla velmi upravená, takže s námi nezůstane, ale půjde si po svým.

My jsme s manželkou podívali na sebe a zamkli dveře na všechny zámky, rozhodli jsme se, že neotevřeme. Nejsme doma. A rychle jsme vypnuli zvuk na mobilu.

Klepali oni dlouho, ale drželi jsme se. Pak volali, ale neotevřeli jsme. Později jsme sami zavolali a řekli, že jsme nebyly doma, a že ona měla varovat nás, než přijdou na návštěvu. Doufejme, že se dcera na tom poučí.