Šokující zpověď Jany (68): Přivedl si do našeho domu milenku a už 15 let žijeme ve třech
Pracovala v místním obchodě a své úspory použila na vzdělávání svých dětí ve městě. Už v raném věku přišla o rodiče a jednoduše se ocitla v situaci, kdy přijala nabídku zůstat v části domu, kterou kdysi sdílela s vlastním, poté s bývalým manželem. „Zoufalý člověk si zvykne na všechno.“
I když měla pár úspor, na úplnou finanční nezávislost to bohužel nestačilo. Její rodinnou situaci ještě více zkomplikovala ztráta rodičů v raném věku. Jana s těžkým srdcem přijala nabídku zůstat v části domu, kterou kdysi sdílela s manželem a poté s jinou ženou.
Můj manžel měl v práci poměr se šéfkou
,,Byli jsme už padesátníci. Dělali jsme spolu v jednom obchodě, on dělal i pořizování, tak s ním občas šla i šéfka. Kávička sem, kávička tam a nastal poměr. Nejprve jsem si toho skoro ani nevšimla, dělala jsem pátky, svátky a odpolední změny, dělala jsem pořád dokola.. Ani jsem si nepomyslela, že se to takhle zvrtne“, říká o tom dodnes rozrušeným hlasem.
Dal jí hroznou nabídku
Město je malé, o všem se ví, nakonec to prý sám přiznal.
,,Věř mi, nemám tu nikoho vlastního, moje dvě děti byly na vysoké škole na koleji, neměla jsem žádný příjem, odpustila bych mu, kdyby mě prosil o odpuštění. Ale neudělal to – řekl mi, že můžu zůstat v malé části jeho domu, zatím to nezvládám, ale že on bude bydlet v patře se svou novou manželkou,“ vysvětlila žena.
Zahnaná do kouta souhlasila s něčím, s čím by souhlasilo jen málo žen.
,,Měla jsem plat necelých 12 600 korun. Kdybych šla do podnájmu, nedokázala bych vyžít z toho, co mi zůstalo na živobytí, ani bojovat o své děti a platit jim kolej a vše, co potřebují,“ vysvětlila. Její malé úspory se rozplývaly na dětech, říká.
Samostatný vchod – největší štěstí
Všechny potřebné věci přenesla do samostatné části domu.
,,Neměla jsem se pro co soudit, dům byl jeho dědictvím po babičce. Vzala jsem si nějaký nábytek, který jsem si koupila a zůstal mi. Ze začátku to bylo nepředstavitelné, ale člověk si zvykne na všechno. Čekala jsem na důchod, teď mám asi 10 000 korun, kam bych šla, naštěstí mám svůj vchod a to mi dodalo klid, že se s nimi nemusím setkávat a ani se na ně dívat. Protože se setkáváme, jen když už opravdu musíme,“ řekla paní Jana, která se dnes umí nad touto větou i zasmát.
