Srdcervoucí přiznání řidiče autobusu. Cestující mu položil ruku na rameno a pak ji stiskl se slovy, že…
Mysleli jsme si, že tento případ stojí za to, aby oslovil co nejvíc lidí!
Tady je příběh:
„Kdo mě zná, ví, že jsem řidič autobusu. Dnes ráno jsem kolem sedmé řídil do Cípőpuszty, což je blízko Beremendu.
Viděl jsem tam v mlhavém, deštivém počasí starce v pracovním oděvu kráčet v holínkách.
Hned jsem zastavil, ačkoli to bylo zakázáno. Řekl, že jede do Alsószentmártonu.
Vzal jsem ho do autobusu, i když neměl žádné peníze na zaplacení lístku. V teple si povídal s ostatními cestujícími.
Cesta autobusem trvala asi 20 minut, ale pěšky by to starci trvalo i několik hodin! Když jsem se zastavil v Szentmártonu, všichni vystoupili, jen stařec zůstal.
Položil mi ruku na rameno, pak mi stiskl ruku a řekl: ,,Děkuji.“
Moje odpověď byla: ,,Jsme lidé.“
Nestydím se, že mi po tváři stékala slza… jiný řidič by starci zřejmě nezastavil.
Na jeho tváři jsem viděl vděčnost a smutek.
Zmátlo mě to, protože všude vidím příliš mnoho bídy a nenávisti, proč nepomoci i cizím lidem?
Lidé! Takhle by to nemělo být! JSME PŘECE LIDÉ A CHOVEJME SE K SOBĚ TEDY LIDSKY!“
