Stará paní umírá v domově důchodců. Potom personál najde dopis, který každého dojme k slzám!
a stále ztrácí boty a ponožky,
která je zlobivá, a dělá si co chce.
koupel a jídlo, které jí donesou,
a je to další dlouhý a šedý den.
Je to to, co si myslíte, je to to, co vidíte?
Tak otevřete oči! To nejsem já!
Řeknu vám kdo jsem, tak jak tady sedím,
Jsem nejmladší z deseti dětí, bratrů a sester, které se milují,
16 letá dívka, která má křídla v nohou,
sní, že brzy potká snoubence.
Už je mi 20 let, vydávám se. Mé srdce skáče radostí.
Vzpomínám si na sliby, které jsme si ten den dali.
A teď už mám 25 let jsem tady s vlastním dítětem,
které potřebuje, abych mu dala lásku, připravila milující domov.
Jsem třicetiletá žena, mé dítě roste jako z vody, jsme k sobě vázáni vazbami, které přetrvávají.
Čtyřicet let, brzy bude pryč, ale můj muž stojí při mně a dává na mě pozor.
Padesát let, opět si kolem mě hrají děti; jsou to moje vnoučata, a jsem tady opět s dětmi, já a můj manžel.
Toto jsou černé dny, můj manžel zemřel.
Dívám se do budoucnosti se strachem, protože všechny mé děti jsou zaneprázdněny výchovou vlastních dětí,
A vzpomínám na ta léta a lásku, které jsem znala.
Už jsem stará, a příroda je krutá a baví se s námi, stáří vypadá šíleně.
Mé tělo odchází, opouští mě láska a síla.
A teď je zde kámen, tam kde jsem si myslela, že je srdce.
Ale v této stařeně žije mladá dívka.
Její staré srdce neúprosně bije.
Vzpomínám si na radost, pamatuji si na trápení, a opět to cítím a miluji svůj život.
Přemýšlím nad lety, které byly příliš krátké a příliš rychle uběhly.
A přijmi neúprosnou realitu, že nic nemůže trvat na věky.
Tak otevři oči, ty co se o mě staráš a uvidíš.
Ne, není to nevrlá stará žena.. podívej se blíže, vidíš mě?
Starší lidé nejsou jen kůže, která má vrásky, jsou to celý jejich život. Tato poslední slova umírající ženy, ženy, na kterou všichni zapomněli, jsou velmi dojímavá. Na to by se nikdy nemělo zapomenout.
