„Tati, na svatbu nejezdi. Budou tam jen bohatí.“ Slova, která dělníkovi zlomila srdce
V jejich starém domě na okraji Plzně nebylo luxusu, ale bylo tam teplo. Josef dceři kupoval šaty na besídky, vozil ji na soutěže, hladil jí čelo při horečce. A ona mu šeptala do ucha: „Jsi ten nejlepší táta na světě.“
Pak přišla maturita. Adélka se dostala do Prahy na vysokou. Josef brečel do polštáře, ale platil koleje, posílal balíky, peníze. Ona si zvykala – na město, styl, restaurace, „lepší“ společnost.
Telefonáty řídly. Odpovědi byly stručné. A pak, bez varování, přišla zpráva:
„Tati, prosím tě, nepřijížděj na moji svatbu. Budou tam jen movití hosté… a ty tam prostě nepatříš.“
Bez pozdravu. Bez vděku. Jen hranice – mezi světem „jejího nového života“ a tím, co z něj vytlačila. Josef zprávu četl stokrát. Seděl doma, ošuntělý kabát na věšáku, v ruce kytice růží zabalená do novin.
Ale jel.
Ne kvůli jídlu, ne kvůli muzice. Chtěl ji vidět. Naposled. Podívat se do očí dítěti, pro které obětoval vše.
Na obřadu stál v koutě. Hosté ho přehlíželi. Všude luxus, květiny, fotografové. On – sám, nenápadný. Když skončilo gratulování, přistoupil.
„Štěstí ti, dcero. Ať žiješ dobře.“ Květiny jí vtiskl do ruky. A šel.
Neohlédl se. Nečekal vděk.
Ale Adélka oněměla. Smála se, ale pak… to přišlo. Zírala na odcházející postavu. A v tu chvíli se všechno zlomilo. Vytryskly jí slzy.
Doběhla ho.
„Tati, promiň. Byla jsem hloupá. Hledala jsem uznání od cizích a ztrapnila jsem sebe. Ty jsi ten, kdo mě miluje nejvíc. Odpusť.“
Josef nic neřekl. Jen ji objal. Pevně. Jako dřív. A ona pochopila.
Žádné peníze nenahradí jeho ruce. Žádná značka jeho lásku.
A už nikdy nebude hledat důležitost tam, kde není srdce.





