Tchyně vyhodila snachu kvůli drobkům. O půl roku později už nebylo cesty zpět

„Co je tohle za cirkus?!“ vyhrkla ostře. Ticho. Jitka se uchechtla: „Maminko, kamarádky jen přišly na kus řeči. Ta rajská je výborná, nemyslíš?“

Rajská byla Boženina. Ze skříně vytáhli její nejlepší porcelán. A z vázy chybělo ovoce. To ovoce, co šetřila na víkend.

Snacha v domě nebyla nová. S Václavem, Boženiným synem, se vzali před dvěma lety. Nejprve bydleli v podnájmu, ale pak je majitel vyhodil. „Jen na chvíli, mami,“ prosil tehdy syn. Božena kývla – a stanovila pravidla.

Jenže Jitka byla… jiná. Od prvního dne. Odpovídala s výsměchem, rozhazovala věci, práskala dveřmi. Když Božena jednoho večera zmínila, že se jim z bytu moc rychle chtělo, Jitka jen odsekla a otočila se zády.

Božena už toho měla dost. Naschvál jí vysypala drobky ze stolu do postele. A přišla hádka. Když se Václav vrátil z práce, jen se zeptal: „To všechno kvůli drobkům?“

„Kvůli neúctě!“ křikla Božena. „Buď se přizpůsobíte, nebo jděte.“

Pár dní byl klid. Dokonce kompot. A pak – šok.

„Mami, budeš babičkou.“

Žádná radost. Jen zklamání. „Proto je tak hodná. Přemluvil jsi ji!“ obvinila syna. „Ale nic to nemění. Tady bydlet nebudete. Ještě nepracuju s hůlkou v ruce!“

Druhý den, když Božena odešla, Jitka uspořádala další „posezení“. Jenže Božena se vrátila dřív. Uviděla je, ucítila rajskou a rozhodla: „Okamžitě ven! A ty, Jitko, si sbal věci.“

Jitka šla. Bez slova. Večer přišel Václav. Uviděl kufr. Mlčky si sbalil své věci.

„Pokud odejdeš, nevracej se.“ A odešel.

Půl roku ticho. Až jednoho dne Božena zavolala. Setkali se v kavárně. S Jitkou už nikdy nepromluvila.

Vnučku poznala – z dálky. A litovala jediné: že ji tehdy vůbec pustila přes práh. Protože úcta se nedá vynutit břichem. Buď je – nebo není.