Tereze tleská, mně vyčítá: Můj muž miluje cizí guláš, ale přehlíží vlastní rodinu

„Tereza zase pekla kachnu s pomeranči, máš to vidět. Honza si nemůže vynachválit, jak se má.“ říká mi, zatímco já podávám těstoviny s kečupem a nastrouhanou mrkví.

Ale co Pavel nevidí? To, co je očím skryté. Tereza je momentálně na mateřské dovolené. A její dovolená je skutečně — dovolená. Každý den ji obklopují prarodiče, kteří si berou vnuka od rána do večera. Tereza má celý den na úklid, cvičení, lakování nehtů i přípravu tříchodového menu. Vaření je její vášeň a má na něj klid.

Já? Já pracuji. Na plný úvazek. Každý den letím z kanceláře, abych vyzvedla naši Adélku ze školky, zatímco Pavel dorazí později s odřenou výmluvou. V sedm večer jsme doma, hladoví, unavení, a já začnu chystat alespoň něco rychlého. Brambory s vejci. Rizoto. Těstoviny. Je to jednoduché, ale je to domácí. Pavel ale jen krčí nos: „Pořád to samé. Tereza by vymyslela něco lepšího.“

Ta věta mě bodne do srdce. Nejen pro její obsah, ale i tón, jakým ji pronese. Jako bych byla líná. Jako bych se nesnažila. Jako by mu vůbec nedocházelo, že rozdíly mezi našimi životy jsou propastné.

Zatímco Tereza má pomoc, podporu, čas, já dělám všechno sama. A přesto slyším jen výčitky. „O víkendu bys mohla zkusit něco jiného, ne?“ A co on? Co kdyby Pavel vzal dceru do parku a nechal mě si odpočinout? Co kdyby víkend patřil i mně — ne jen plotně?

Nezávidím Tereze. Přeju jí její štěstí, i její domácí paštiku z divočáka. Ale bolí mě, že můj muž mě nevidí. Nevidí tu ženu, která se obětuje, která pracuje, vychovává, vaří, pere, uklízí. Nevidí mě jako partnerku, jen jako služku, která selhává v kuchyni.

Někdy přemýšlím, zda opravdu touží po rozvodu. Jestli mu nejde jen o jídlo, ale o nový život s někým, jako je Tereza. Ale pak si řeknu, že chyba není ve mně. Dávám rodině maximum, víc už nemůžu.

A možná, když už Pavel nevidí, začne aspoň slyšet. Protože jednoho dne se možná otočím a řeknu: „Vař si sám.“