Tichý konec s velkou vírou: Kněz prozradil poslední chvíle Aničky Slováčkové

Byl to pátek. Když Veith dorazil, Anička byla slabá, napojená na kyslík, ale stále při vědomí. Mluvili spolu, vědomi si významu každého slova. V naprostém soukromí přijala svátost smíření, pomazání nemocných a svaté přijímání.

Nikdy si nepostěžovala, nikdy nezalitovala

I přes nesnesitelnou bolest, kterou jí nemoc způsobovala, si nikdy nepostěžovala. Když se jí kněz po obřadu zeptal, zda ji něco bolí, odpověděla: „Bolí mě celé tělo.“ A přesto, ani tehdy nezazněla slova lítosti či hněvu. „Nikdy neřekla ‘proč právě já’.“

Podle Jiřího Veitha byla Anička výjimečná duše – čistá, pokorná a nesmírně statečná. I v posledních chvílích myslela více na ostatní než na sebe. Její víra v to, že smrt není konec, ale přechod do další existence, jí dávala sílu a klid.

Ztráta, která zasáhla i kněze

Ztráta Aničky se hluboce dotkla i samotného Veitha. „Tak čisté duše člověk nepotká každý den,“ řekl se slzami v očích. Přiznal, že její zprávy si bude uchovávat navždy jako vzácnou vzpomínku. V srpnu by oslavila třicáté narozeniny.

Zůstala po ní hudba, herecké role, vzpomínky a tichý odkaz víry, který inspiroval nejen její blízké, ale i tisíce lidí po celé republice. Pro ty, kdo věří, Anička neodešla – jen změnila podobu.

Tiché rozloučení s velkým významem

Anna Slováčková bojovala s rakovinou podruhé. Zatímco poprvé nemoc porazila, při druhém návratu už nebyla naděje. Přesto neztrácela sílu, klid ani úsměv. Její poslední chvíle nebyly o zoufalství, ale o důstojnosti a smíření. Její odchod byl stejně inspirativní jako celý její život.