Tuto holčičku, která porazila rakovinu, šikanoval spolužák kvůli jizvám. Tohle se rozhodla udělat její matka

Michelle Russell zveřejnila upřímnou fotografii s obsahem, který podrobně popisuje, čím si její rodina prošla.

„Mé dceři diagnostikovaly rakovinu, když jí bylo čtyři roky. Rakovina kostí, Ewingsův sarkom. Neuměla jezdit na kole, nikdy nevkročila do třídy ve školce a většinu dní trávila v nemocnici.

V následujícím roce snášela více bolesti a utrpení, než většina dospělých za celý svůj život. Účastňovala se pohřbů přátel, které potkala a milovala, a které postihla stejná nemoc, se kterou bojovala.

Ztratila své krásné blond kadeře, téměř veškerou svalovou hmotu a dětskou nevinnost. Nádor se jí nacházel ve středu zad a dotýkal se jí páteře.

Léčba byla brutální.

Sedmnáct kol chemoterapie v průběhu roku. Vícenásobné operace včetně odstranění čtyř žeber, části jejího míšního pouzdra a fúze páteře.

Moje dcerka je však bojovnice a vyhrála. Remise. Domů jsem si však vezla křehkého, bledého, holohlavého, pětiletého človíčka pokrytého jizvami.

Pokud byste dnes potkali mou dceru, tento příběh by vás pravděpodobně šokoval.

Přestože je jí dnes 11 let, je krásná, zdravá, svalnatá, společenská, zábavná, talentovaná soutěžní tanečnice a čestná studentka.

Přesto existuje něco, z čeho se nikdy neuzdraví. Uvědomění si, že ona je stále tady, zatímco některé děti ne, tíží ji to na jejím statečném srdci.

Před několika týdny, v jedno uspěchané ráno jsem jí hodila šortky a tílko a požádala jsem ji, aby se oblékla. Potichu mě požádala o jiné triko.

Nevědomě a ve spěchu jsem řekla: „Proč? Miluješ ho, jen si ho oblékni, musíme jít…“

„Chlapec v táboře… mi řekl, že bych neměl nosit tílka, ve kterých jsou vidět mé jizvy. Řekl, že jsou strašidelné.“

Na krátkou a iracionální chvíli jsem přemýšlela o tom, jak najít zmíněného chlapce a dát mu pocítit, jaké to je někomu ublížit… ale rychle jsem si uvědomila, že tenhle kluk pravděpodobně ani NEVÍ A NETUŠÍ, čímž si tato holka prošla.

Na svou dcerku jsem se okamžitě usmála a řekla jí: „Tvé jizvy jsou nádherné.“

Nezdálo se, že bych ji přesvědčila.

V očích se jí zaleskly slzy.

Sedla jsem si vedle ní a přitáhla jsem si ji k sobě.

„Máš neuvěřitelný příběh. Měla bys být hrdá na to, co jsi překonala.“ „Chci být jen normální,“ vzlykala.

„Chci, abys přemýšlela o všech malých holčičkách, jako jsi ty, které jsi potkala, které bojovaly s rakovinou jako ty, které budou mít jizvy jako ty… chceš, aby je zakrývaly a skrývaly je?

„Ne!!“ vykřikla a utřela si slzy.

„Nechci, aby byly smutné.“

„Věděla jsi, že tím, že jsi hrdá na své jizvy, inspiruješ je, aby byly i ony hrdé na ty své?“

To se mi podařilo. Na tváři se jí objevil úsměv. Natáhla se pro něj, popadla tílko a vyšla z pokoje. Trochu povyrostla v mých očích.

Za pár dní jsem se vzbudila s nápadem. Napsala jsem své nejlepší kamarádce, která je náhodou úžasně talentovaná fotografka, a řekla jsem jí o svém nápadu. Ukažme Claire a světu, že být krásná není o vlasech, make-upu nebo oblečení. Krása není dokonalost.

Skutečná krása je malá holka, která zažila nepředstavitelné fyzické a emocionální trauma a dokázala vyhrát a zvládnout to.

Tělíčko, které bylo kdysi fyzicky zbito operacemi a chemoterapií a nyní tančí s grácií. To je nádhera. Její tělíčko je sice zjizvené, ale vypráví příběh o vytrvalosti a naději.

Přála bych si, aby žádné dítě ani dospělý nikdy nepocítili potřebu zakrývat jizvy.

Pokud ano, doufám, že si zapamatují, že tím, že je nezakryjí, inspirují mladou dívku, aby měla ráda své tělo, které porazilo rakovinu. Naučme naše děti, že nedokonalost je krása. Ta odvaha, to je krása. Ten soucit je krása.“

Pokud s maminkou souhlasíte a dojalo vás to, co řekla, sdílejte příběh její dcerky se svými přáteli!

Pokud se Vám článek líbil nebo jste se dozvěděli něco nového – sdílejte jej, nebo podpořte Like-em.

Napište nám komentář! Vaše názory jsou vítány.