Uklízečka brala zbytky jídla z restaurace, kde pracovala, aby nakrmila hladové děti! Ale jednoho dne ji chytil majitel a udělal TOTO…
Trávila svůj čas v práci. Kolegovi byli na ni drzí, protože pracovala jako obyčejná uklízečka a myčka nádobí. Považovali se za lepší, protože jejich práce byla čistší a lépe platově ohodnocena. Tato žena ale neměla žádné vyhlídky a žádné šance na lepší život. Koho by však její příběh zajímal?
A tak její dny plynuly. Denně restauraci, kde pracovala, navštívilo asi tisíc lidí. A spadl na ni celý proud špinavého nádobí. Spočítáme-li, že každá návštěva snědla alespoň 2-3 nádobí, tak každý den musela umýt několik tisíc talířů a příborů. Nemluvě o nádobí, které kuchaři zašpinili.
Naděžda pracovala prakticky bez odpočinku. Její šichta trvala 12 hodin a celou tu dobu strávila stáním na nohou vedle umyvadla. Neměla však na výběr, protože doma měla dvě malé děti, o které se nikdo jiný neuměl postarat.
Žena byla vdaná pouze jednou. V rodině se objevil první syn a brzy Naděžda čekala druhé dieta. Ale Jura – její manžel – nebyl připraven stát se znovu otcem.
V rodině byly vždy finanční problémy. Ale když měli jen jedno dítě, dokázali to nějak zvládnout. Samozřejmě, stačilo jen to nejnutnější a nebylo třeba myslet na cestování či koupi bydlení.
Jura řekl, že druhé dítě ukončí jejich životy. Nikdy se jim nepodaří dostat se z finanční díry, ve které se ocitli. A rozhodl se odejít, zřek se odpovědnosti. Opustil manželku a dvě děti, aby začal život od nuly.
Bývalý manžel platil výživné na děti, ale k čemu to bylo? Naděžda si musela pronajmout dům a všechny platby šli jen na zaplacení nájemného. Musela si urgentně hledat práci.
Nemohla však počítat s žádnou dobrou pozicí, protože neměla ani vzdělání, ani zkušenosti. Dříve žena zůstávala doma u dítěte a nemusela pracovat. Proto nebylo z čeho vybírat – zaměstnala se v restauraci na mytí nádobí a úklid.
Samozřejmě, práce to nebyla náročná, ale moc únavná. Po dlouhé šichtě jí často poddávaly nohy. A stále nebylo dost peněz.
Aby nakrmila děti, Naděžda se rozhodla vzít jídlo z restaurace. Samozřejmě, ne to, ze kterého vařili – nechystala se krást. Navíc, všude byly kamery a ona by byla chycena. Žena se musela spokojit s tím, co zbylo z večeře hostů.
Každý večer, když skončila šichta, kuchařky odcházely domů o něco dříve. Zůstala mýt nádobí a uklidit kuchyni. Za to, že dala věci do pořádku, dostala trochu navíc.
Zbytky jídla musela vyhodit a všechny povrchy otřít. Žena ale všechno nezahodila. Když zaměstnanci odešli, vytřídila zbytky a vzala s sebou i to, co se ještě dalo docela sníst. A pak to odnesla domů dětem.
Když se vrátila, synové byli obvykle vzhůru. Věděli, že máma určitě přinese něco chutného. Vařili v drahé restauraci z nejlepších produktů a děti stihly ochutnat mnohé dobroty, i když je před nimi jedli jiní lidé.
Trvalo to nějaký čas, ale dříve či později vše skončí. Takže Naděžda byla jednou přistižena při tom, jak brala zbytky jídla.
Ten večer šlo všechno jako obvykle. Kuchaři odešli a ona se věnovala třídění jídla. Ale právě na její změnu přišel majitel do restaurace. Chystal se zkontrolovat všechny prostory, protože brzy měla přijít kontrola.
Muž se rozhlédl po kuchyni a chystal se projít zadními dveřmi, když uviděl Nadeždu. Překvapilo ho, že myčka pečlivě třídí zbytky. Většinu vyhodila, ale část jídla nechala a dala do jiné kapsy.
Majitel to chvíli sledoval. Počkal, až skončí, a pak k ní přistoupil a pozdravil ji. Ilja se přímo zeptal, co dělá. Naděžda odpověděla, že po šichtě dává věci do pořádku. Nakonec to patřilo k jejím dodatečným povinnostem – se šéfkuchařem měla přímou smlouvu.
Muž objasnil, že tím myslel něco jiného, že si všiml, jak něco dává do tašky. Žena zaváhala – nevěděla, co na to odpovědět. Podívala se na své nohy a začervenala se. Opravdu se styděla. Ale ani ne za nošení zbytků domů, ale za to, že děti neuměla nakrmit jinak.
Ilja se zeptal, jestli si zbytky jídla bere pro sebe. Odpověděla negativně. Ale majitel trval na tom – chtěl vědět, pro koho to potom potřebuje. Naděžda to nevydržela a řekla pravdu. Začala říkat, že má dvě děti, které nedokáže uživit ze svého platu. Musí si tedy brávat zbytky, aby nezemřely hlady.
Muž úplně oněměl. Tiše se podíval na ženu a byl zmatený. Bylo mu jedno, že si brávala zbytky jídla. I tak by se vyhodili. Ale skutečnost, že v moderním světě mohou lidé žít na pokraji chudoby, si ani neuměl představit. Zdálo se mu, že teď může každý normálně uživit rodinu.
Ilja jí řekl, aby rychle skončila, aby si mohli promluvit. On sám ji čekal v autě.
Naděžda se lekla. Byla si jistá, že majitel restaurace ji obviní z krádeže. Neměla však žádné možnosti. Dokončila tedy úklid, převlékla se a klíč dala strážníkovi. Auto majitele bylo zaparkováno ve dvoře.
Žena si stydlivě sedla do auta, přičemž její muž otevřel dveře. Ilja nečekaně řekl, že by rád viděl, kde bydlí a poznal její děti.
Toto Naděžda nečekala a byla velmi překvapená. Řekl, že se chce ujistit, zda to, co řekla, je pravda.
Odvezli se do chudé oblasti, kde si pronajala byt. Domy byly staré a částečně zničeny. Nebylo zde mnoho aut a ty byly z druhé ruky.
Majitelka byla překvapená, jak se jí podařilo dostat z takového odlehlého místa do restaurace. Žena odpověděla, že vstává velmi brzy a cestuje veřejnou dopravou.
Společně vyšly k jejímu domu. Když se otevřely dveře, na prahu už stáli dva kluci. Spěchali k matce, ale byli překvapeni, že vedle ní spatřili cizince. A pak vběhli zpátky do pokoje.
Naděžda se je snažila uklidnit s tím, že se není čeho obávat. A její šéf zatím si obhlížel byt. Byl zděšen podmínkami, ve kterých žili. Viděl také balíčky z jeho restaurace, které žena přinesla den předtím. Uvědomil jsem si, že opravdu nelhala.
Ilja pocítil skutečný smutek. V takových podmínkách nežil a nechtěl, aby tak žili i jiní lidé. Muž nečekaně řekl, že s Nadežde ztrojnásobí plat. Požádal ji, aby už nenosila zbytky jídla, ale koupila dětem čerstvé jídlo. Za sebe slíbil, že pomůže se vším, co je třeba. Byl připraven nakupovat hračky a dokonce v budoucnu platit za jejich školu. Požádal, aby se neostýchala a v případě potřeby mu zavolala osobně.
Naděžda nejprve něco nechtěla přijmout. Ale šéf trval na svém. Řekl, že chce vidět šťastného svého zaměstnance a ne člověka se smutnýma očima. Pro něj nebyly hlavní peníze, ale blaho dětí.
Od té chvíle v životě ženy a jejích synů šlo všechno jinak. Konečně si mohli dovolit čerstvé potraviny, hračky a zábavu. Ilja dodržel slovo – nadále pomáhal Naděždě a její rodině.
