Ukrajinci už půl roku kontrolují Kurskou oblast. Kvůli tomu Rusové nemohli otevřít další frontu
Od napadení Sovětského svazu nacistickým Německem v roce 1941 se žádné zahraniční armádě nepodařilo obsadit část ruského území – až do srpna 2024, kdy ukrajinská armáda pronikla do Kurské oblasti. Jejím cílem bylo nejen oslabit ruské vojenské operace na Donbasu, ale i zamezit rozšíření bojů do sousední Sumské oblasti.
Zatímco první cíl se Ukrajincům podařilo splnit, v Doněcké oblasti Rusko i nadále postupuje, zejména směrem ke strategickému městu Pokrovsk. I zde však narazilo na odpor, a jeho ofenzíva výrazně zpomalila.
V době největší ukrajinské expanze se pod kontrolu Kyjeva dostalo až 1250 km² Kurské oblasti a přibližně sto vesnic. Ruské ministerstvo obrany přiznalo ztrátu dokonce 1268 km², avšak později tvrdilo, že 60 procent tohoto území již získalo zpět. Podle západních zpravodajských služeb však Ukrajina stále ovládá přibližně polovinu obsazeného území.
Jedním z nejdůležitějších měst, která zůstávají pod ukrajinskou kontrolou, je Sudža – klíčový tranzitní bod pro ruský export zemního plynu do Evropy.
Město Sudža, ležící devět kilometrů od ukrajinských hranic, hraje důležitou roli nejen jako dopravní uzel, ale i jako součást ruské infrastruktury pro export surovin. Analytici z amerického Institutu pro studium války (ISW) uvádějí, že Moskva podmiňuje mírová jednání s Ukrajinou právě znovuzískáním tohoto města.
Aby Rusko zvrátilo situaci v Kurské oblasti, rozhodlo se nasadit přibližně 12 tisíc severokorejských vojáků. Jejich první bojové nasazení bylo zaznamenáno 25. října, kdy se jednotky KLDR zapojily do útoků v oblasti. Ruské velení se snažilo jejich přítomnost utajit, ale informace o severokorejských vojácích unikly do médií.
Britský premiér Keir Starmer označil tento krok za „akt zoufalství“, zatímco ruské úřady se k situaci oficiálně nevyjádřily. Ruský generálmajor Vladimir Popov však v rozhovoru pro Moskovskij Komsomolec přiznal, že ruská armáda severokorejskou pomoc vítá, neboť čelí kritickému nedostatku vojáků.
V prosinci ukrajinská rozvědka (HUR) odhalila, že Rusko plánuje nasazení dalších pěti brigád severokorejských vojáků, přičemž každá měla dva až tři tisíce mužů. Do konce roku se v Kurské oblasti nacházelo minimálně deset tisíc severokorejských vojáků, což znamená, že celkový počet přesáhl dvanáct tisíc.
Severní Korea se k Rusku oficiálně přihlásila jako k spojenci, a to i na diplomatické úrovni. 1. listopadu proběhlo setkání ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova se severokorejskou ministryní Čche Son-huiovou, která deklarovala „bezpodmínečnou podporu Moskvy ve svaté válce“.
O pět dní později byla mezi oběma zeměmi podepsána dohoda o vzájemné vojenské pomoci. Podle amerických zpravodajských služeb má Severní Korea za svou podporu získat bojové letouny MiG-29 a Su-27.
Navzdory očekávání severokorejské jednotky nepřinesly Rusku zásadní vojenský úspěch. Podle jihokorejské rozvědky mají značně zastaralé bojové taktiky, což vedlo k drtivým ztrátám.
Velitel ukrajinské 4. roty 33. útočného pluku Ihor Konoval uvedl: „Běhali zmateně sem a tam, hnali se vpřed bez jakéhokoliv krytí. Byli jen potrava pro naše dělostřelectvo.“
Z nalezených deníků padlých severokorejských vojáků vyplynulo, že Rusové své spojence považují za postradatelné. Dokumenty naznačují, že vojáci KLDR byli často nasazováni jako návnada pro ukrajinské drony.
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj obvinil Rusko z nelidského zacházení s těmito vojáky. Podle něj ruské jednotky popalovaly tváře mrtvých Severokorejců, aby je nebylo možné identifikovat.
Bývalý americký bezpečnostní poradce John Kirby uvedl, že mnozí severokorejští vojáci spáchali sebevraždu, protože se báli zajetí a možného trestu vůči svým rodinám.
Navzdory nasazení tisíců severokorejských vojáků se Rusku dosud nepodařilo Kurskou oblast zcela získat zpět. Situace na bojišti zůstává napjatá a nevyřešená, přičemž ukrajinská kontrola nad tímto územím může hrát klíčovou roli v budoucích diplomatických jednáních.
