Upřímná zpověď Ornelly a Josefa Koktových: Syn Quentin má Aspergerův syndrom a ve škole potřebuje asistenta. Promluvili o diagnóze

Známý pár Ornella Koktová a Josef Kokta se rozhodl sundat všechny masky a v dokumentu Ornella Life otevřeně promluvil o tom, co jejich rodina řeší už několik let. Jejich nejstarší syn Quentin podle odborníků vykazuje rysy Aspergerova syndromu a ve škole potřebuje asistenta. Místo sebelítosti ale mluví o talentu, výjimečném vnímání světa a naději do budoucna. Jak jejich syn funguje a co všechno o něm rodiče prozradili?

„Má svůj svět“: diagnóza, která vysvětlila roky otazníků

Ornella a Josef se rozhodli prolomit mlčení v rámci dokumentárního projektu Ornella Life, kde se dotkli jednoho z nejcitlivějších témat – zdravotního stavu svého nejstaršího syna Quentina. Chlapec, který se blíží třináctým narozeninám, podle odborníků vykazuje rysy Aspergerova syndromu, poruchy autistického spektra spojené se specifickým způsobem vnímání světa.

Rodiče přiznávají, že určité odlišnosti v jeho chování vnímali už dříve, ale až setkání s odborníky jim pomohlo pojmenovat to, co jen tušili. Z Quentinova projevu, reakcí i přemýšlení bylo patrné, že svět vnímá jinak než většina jeho vrstevníků – a že právě v této odlišnosti se skrývá jak výzva, tak obrovský potenciál.

Bez asistenta to nejde: škola jako každodenní boj i trénink

Quentin potřebuje podporu už od prvních školních let. Rodiče otevřeně říkají, že od nástupu do první třídy má ve škole asistenta, který mu pomáhá fungovat v běžném třídním prostředí.

Díky asistenci se lépe orientuje v zadáních, zvládá režim vyučování a dokáže se soustředit na podstatné věci, aniž by ho zahltily podněty, které ostatní děti tolik nerozhodí. Pro rodinu nejde o ostudu, ale o praktickou pomůcku, která zajišťuje, aby Quentin měl stejnou šanci jako jeho spolužáci.

Ornella popisuje, že její syn má velmi specifický způsob vnímání světa. Někdy reaguje jinak, než okolí čeká – ne proto, že by byl drzý nebo nevychovaný, ale proto, že vše hodnotí přímočaře a racionálně, bez společenských filtrů, které se ostatní naučí brát jako samozřejmost.

Upřímný až na dřeň: řekne, co si myslí, a neřeší „co se sluší“

Jedním z typických projevů je Quentinova absolutní upřímnost. Pokud má na něco názor, řekne ho bez obalu – i v situacích, kdy by jiné dítě váhalo, taktizovalo nebo se snažilo přizpůsobit očekávání dospělých.

Ornella zmiňuje situace, kdy Quentin otevřeně sdělí svůj postoj, aniž by se zajímal o společenské zvyklosti. Pro okolí to může být šok, někdy i zdroj nedorozumění, ale rodiče vědí, že za tím není zlý úmysl – jen jiný typ uvažování.

Právě tato přímočarost je podle nich dvojsečná zbraň: na jednu stranu komplikuje fungování v kolektivu, na druhou ho dělá autentickým a nesmírně pravdivým. V době, kdy se mnozí přetvařují, je Quentin někdo, kdo říká věci tak, jak jsou.

„Není to tragédie.“ Ornella mluví o diagnóze bez strachu

Ačkoliv by se mohlo zdát, že podobná diagnóza je pro rodinu obrovským břemenem, Ornella odmítá tón bezmoci. Nevidí v tom tragédii, ale spíše jiný typ životní výzvy.

Připomíná, že existuje mnoho lidí s podobnými rysy, kteří v životě dosáhli mimořádných úspěchů – ať už v oblasti vědy, technologií, umění nebo byznysu. V Quentinově „jinakosti“ vidí výjimečné schopnosti, které mohou být v určitých situacích obrovskou výhodou.

Pro ni je klíčové nefixovat se na nálepku, ale hledat, v čem syn vyniká. A právě tam ho maximálně podporovat. Quentin má podle ní schopnost v některých oblastech výrazně překonat své okolí – a to je něco, na co se rodina rozhodla zaměřit.

Josef: jiný způsob fungování, ne omezení

Také Josef Kokta se v dokumentu otevřeně vyjádřil k synovu stavu. Potvrdil, že odborníci mluví o projevech odpovídajících Aspergerovu syndromu, ale zdůraznil, že to nevnímá jako stopku do života.

Podle něj jde především o odlišný způsob fungování, se kterým se dá žít, pokud mu okolí rozumí a dokáže se mu přizpůsobit. Lidé s tímto typem vnímání světa bývají podle Josefa mimořádně nadaní v konkrétních oblastech, i když pro ně mohou být běžné sociální situace komplikovanější.

U Quentina vidí jako rodič dlouhodobě silný talent pro technologie, počítače a grafiku. Digitální prostředí je pro něj přirozeným světem – orientuje se v něm s jistotou, která často překvapuje i dospělé.

Technik, který předběhl svůj věk

Josef už dříve přiznal, že mu syn pomáhá s technickými věcmi, a nejednou se stalo, že se sám obrátil na Quentina, když si s něčím nevěděl rady. To, co ostatním dětem jeho věku připadá složité nebo nezáživné, je pro něj intuitivní a snadné.

Rodiče tvrdí, že Quentinovy schopnosti často přesahují běžnou úroveň jeho věkové kategorie. Když jde o počítače, programy nebo grafiku, je ve svém živlu – soustředěný, pečlivý a plně ponořený do činnosti.

Vedle toho má i další, méně viditelné stránky. Už v mladším věku dokázal být velmi samostatný a zvládat činnosti, které by jiným dětem ani nepřišly na mysl. Silná individualita a vlastní způsob uvažování ho jasně odlišují od vrstevníků – někdy je to náročné, ale zároveň je v tom velká síla.

Nejsou sami: podobné výzvy řeší tisíce rodin

Ornella přiznává, že výchova dítěte s takovým nastavením přináší specifické situace a množství výzev – od komunikace se školou a odborníky až po každodenní nastavování hranic a pochopení. Zároveň ale zdůrazňuje, že v tom rozhodně nejsou sami.

Podobné příběhy dnes žijí tisíce rodin, jen o nich často nemluví tak nahlas. Koktovi se rozhodli jít opačnou cestou – otevřít téma diagnózy, asistenta ve škole i odlišného vnímání světa veřejně, aby ukázali, že to nemusí být stigma.

Podle Ornelly nejde o něco, co by rodinu ochromilo nebo zastavilo. Naopak se snaží soustředit na synovy silné stránky a podporovat jeho talent. Vědí, že cesta nebude vždy jednoduchá, ale vidí jasný smysl v tom, co dělají.

Odlišnost jako šance: talent, který může rozhodnout o budoucnosti

Otevřená zpověď známého páru ukazuje, že odlišnost nemusí být jen překážkou. V případě Quentina jde o kombinaci specifického vnímání světa a mimořádného potenciálu, který může v budoucnu sehrát zásadní roli.

Rodiče tak čelí nejen každodenním výzvám – komunikaci se školou, nastavování rutiny, zvládání emocí – ale i naději, že jejich syn dokáže své schopnosti proměnit v něco výjimečného.

Jejich příběh může být pro mnoho rodin v podobné situaci povzbuzením. Ukazuje, že diagnóza nemusí být rozsudek, ale startovní čára jinak pojaté cesty, na níž může dítě najít svůj vlastní, jedinečný způsob, jak uspět.