„Už nejsi moje matka!“ Muž se po letech setkal s ženou, která ho opustila. Co po něm chtěla?

„Poslouchám. Kdo je to?“ zeptal se stručně.

„To jsem já… Ahoj,“ ozval se ženský hlas.

Zarazil se. „Kdo – já? Představte se!“

Po krátké pauze přišla šokující odpověď. „To jsem já… tvoje máma.“

Aleš ztuhl. Vzpomínky, které pohřbil hluboko, se vrátily jako blesk z čistého nebe. Matka, kterou oplakával jako devítiletý chlapec, měla být mrtvá. Ale hlas na druhém konci tvrdil pravý opak.

„Co to je za nesmysly? Moje matka zemřela před devětadvaceti lety!“

„Ne… Jsem Tereza… Já jsem tě porodila. Aleši, to jsem opravdu já…“

Aleš okamžitě ukončil hovor. Ale netrvalo dlouho a číslo volalo znovu.

„Nemám matku,“ zaznělo tvrdě

Při druhém hovoru už nešlo o šok. Šlo o vztek.

„Nechci tě slyšet. Nemám matku. Žena, která mě porodila, mě opustila, když mi bylo devět. Od té doby jsem sirotek.“

Tereza žadonila. „Prosím tě jen o jedno – dej mi pět minut. Snažně tě prosím…“

Aleš byl rozhodnutý, ale tušil, že pokud ji odmítne, nezbaví se jí tak snadno. Nakonec svolil na schůzku – o dva dny později, v parku na okraji Plzně.

Setkání po třech dekádách

Tereza Nováková seděla shrbená na lavičce. Ruce se jí třásly, oči měla plné zoufalství.

„Ahoj, Alešku…“

„Aleš,“ opravil ji bez emocí.

Začala se omlouvat, ale jeho ticho bylo výmluvnější než slova. Před očima mu běžely výjevy z dětství – křik, házení nádobím, opuštěné večery. A pak ta věta, kterou nikdy nezapomněl: „Vrátím se za měsíc.“ Místo toho utekla do Rakouska s cizím mužem.

„Myslela jsem, že nám oběma pomůže… Ale on tě nechtěl. A já…“

„Vybrala sis jeho. Ne mě.“

„Nemám kde spát, nemám co jíst,“ prosila

Z jejího vyprávění vyplynulo, že je zcela opuštěná. Muž zemřel, jeho děti ji vyhodily, žije na ulici.

„Už nemám koho prosit…“

Aleš byl neoblomný.

„A mě v devíti letech měl kdo litovat?“

„Odpusť mi… Nevěděla jsem, jak o odpuštění požádat. Pořád jsem čekala, že se objevíš sám…“

„Ani pohlednici jsi mi neposlala. Ani jednou.“

Ticho bylo těžší než jakýkoli výkřik. Tereza se pokusila dotknout jeho ruky, Aleš se odsunul.

„Neodsuzuji tě. Ale pro mě jsi nikdo. Ani nepřítel. Jen prázdné místo.“

Na to žena zašeptala poslední zoufalou pravdu: „Umírám…“

Aleš vstal.

„Tak se musíš zpovídat. Ale ne přede mnou.“

A odešel.

Lehkost po letech

Poprvé po letech Aleš cítil, jak ho opouští tíha. Minulost, kterou si celý život nesl na ramenou, konečně pustila. A on mohl jít dál.

Někdy je nejtěžší odpuštění to, které dáváme sami sobě.